Příroda je mocná – když se jí pomůže…

Šumavská kůrovcová kalamita ustupuje? Pokud opravdu – proč asi? Jak kdysi vzpomínal režisér Miloš Forman: „Úspěch má mnoho tatínků – neúspěch je sirotek…“ Dáme za pravdu rasantní asanaci spuštěné veřejným nepřítelem z vedení NPŠ nebo zbožným přáním jeho odpůrců, co vždy přece tvrdili, že příroda si dříve či později pomůže sama? Když ji ovšem oni dostatečně ochrání svými statečnými občanskými postoji?

Hleděl jsem na zpravodajství TV o kontrole kůrovcového stavu v NP Šumava – a nevěřil vlastním očím. Téměř žádní aktivisté, ale lesní odborníci z NPŠ i Bavorského parku. A pochvalná konstatování, že, zdá se, nemilosrdná asanační léčba „zabrala“. Počet nově napadených smrků výrazně klesl, probírka začala včas před kůrovcovým výletem. Že by se začalo Šumavě blýskat na lepší časy?

Pravda, zaznělo i pár méně optimistických vět. Ta od ředitele Parku, konstatující, že to už je široko daleko jediný zelený kopec. A povinně vyvažující krátký komentář od MVDr. Bláhy, že faktorů „ovlivňujících populaci kůrovce samozřejmě může být více, že zjištěná čísla nejsou dost vypovídající, že chybí solidní statistika…“ . Nemohlo mi to nepřipomenout vcelku nedávné mediální přestřelky kol statistik tetřevích. A nadto – faktorů opravdu mohlo být více. A pokud se úbytek potvrdí, určitě zase zaslechneme vědecké argumenty typu „…data jen potvrzují, co už dávno víme – tedy že populace škůdců v přírodě narůstají a klesají v pravidelných cyklech, pohleďte na kůrovcové údaje z Kanady, Sibiře, kdybychom ještě chvíli počkali, přijde to samo.“

Vyvrátit tyhle námitky vlastně nelze. Experimentátor ve mně s nimi může i souhlasit. To moje méně profesní já však říká – pámbů zaplať, pokud kalamita ustupuje. I kdyby, navzdory předlouhé lesácké zkušenosti, měl ten chirurgický zásah tentokrát jen doplňkový či přírodě pomocný účinek.

Na druhé straně – co tomu poklesu asanačních těžeb řeknou oni mýtičtí „dřevařští kmotři“? A co budou dělat šumavští aktivisté v létě? Že by se přece jen našel čas i na ten fotbálek?

Zdroj