Proč je tolik křiku kolem klimatické dohody

“Kdo se nepostaví politice USA, je spoluviníkem,“ prohlásil německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel.
„Svět může v boji s klimatickými změnami i nadále počítat s evropským vedením,“ prohlásil eurokomisař pro klima a energetiku Miguel Ariase Cañeteh.
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker podle agentury AFP označil Trumpovo rozhodnutí za vážnou chybu.
Předseda europarlamentu Antonio Tajani podotkl, že „dohoda dál platí a bude se v ní pokračovat, ať už s Američany nebo bez nich“.
„Trump udělal chybu,“ vzkazuje do Washingtonu Bohuslav Sobotka.

Oficiálním cílem klimatické dohody je udržet globální oteplování pod hranicí 2 stupňů Celsia do konce tohoto století.

Podle pařížské dohody by měl svět také ve druhé polovině století dosáhnout rovnováhy mezi vypouštěnými emisemi a emisemi přirozeně pohlcovanými v přírodě, tak, aby byly výsledné emise nulové. Svého vrcholu by ovšem měly emise dosáhnout co nejdříve, a pak už by mělo vypouštěné množství jen klesat. Závazky jednotlivých států ovšem nejsou závazné a ve své současné podobě k dosažení cíle nestačí. Zásadní roli proto bude v příštích letech hrát mechanismus pro pravidelné pětileté vyhodnocování národních plánů a možné zvyšování závazků.

O čem už se mluví méně, je „dáreček“ ve výši 100 miliard dolarů rozvojovým zemím, bez kterého by tyto země žádnou dohodu nepodepsaly. Na tom by se podílela i ČR.

Pokud pohlédneme na celou záležitost střízlivýma očima, nejasný je už cíl, jak byl stanoven a jak je reálný.

Jeho reálnost je postavena na matematickém modelu klimatu, který není možno nijak experimentálně ověřit. I když nepochybuji o dobré vůli a znalostech tvůrců tohoto modelu, je naprosto jasné, že do něho nemohli zahrnout všechny relevantní faktory, protože prostě nejsou známy. A o těch mimo planetu Zemi to platí dvojnásob.

Model tedy vyjadřuje nějakou pravděpodobnost, o které ani nevíme, jakou.

Stejnou nejistotu pak vykazuje podíl člověka na změnách klimatu a reálné možnosti člověka tuto změnu zastavit nebo zmírnit.

I za předpokladu, že navržený postup je reálný, narážíme na další problém. Hlavní prosazovatel této dohody je EU, jejímž oficiálním cílem je “zaujmout v mezinárodnímspolečenství přední pozici v boji proti klimatickým změnám”.

Přitom EU produkuje pouze 9 % skleníkových plynů (USA 11 %, Čína 25 %). Je tedy jasné, že i kdyby EU za nepředstavitelných ekonomických nákladů snížila produkci C02 na nulu (a její občané přestali i dýchat), nestane se v podstatě vůbec nic.

Přitom představa, že se například Čína bude řídit nějakými závazky tohoto typu, je zcela směšná. Za těch 20 let, co tam jezdím dost často a mám tam pár přátel, jsem trochu pochopil jejich “tradiční přístup”: Na mezinárodních fórech podporují kde co, doma pak jen to, co je pro ně výhodné. Oni tento postup pokládají za logický a jediný správný, aniž by měli i jen vzdálený pocit nekorektnosti. O Indii snad ani mluvit nemusím.
Pokud jde o rozvojové země, ty se jistě do “boje proti klimatu” rády zapojí, když za něj dostanou řádně zaplaceno. Napřed ovšem zcela logicky (pro ně) musí rozvinout svůj průmysl (a i produkci skleníkových plynů) na úroveň zemí rozvinutých, aby jejich obyvatelstvo nežilo ve věčné chudobě. Takže získané finance použijí, abych tak řekl “obvyklým způsobem”.

Toto vše jsou ovšem dávno známá a nezpochybnitelná fakta.

Proč tedy obvykle velice pragmatičtí politici sami neříkají, o co jde? Proč se najednou starají o to, co snad může být za 100 let?

Vysvětlení je prosté – cílem je odvrátit myšlení voličů od každodenní reality, od neplněnívolebních slibů a od výsledků jimi provozované politiky v reálném čase. A navíc – případné hospodářské problémy lze snadno „svést“ na opatření nezbytně nutná k „záchraně světa“.

Tento postup je zcela bez rizika – jen málo evropských voličů je evidentně ochotno vzít do ruky kalkulačku a spočítat si cenu „boje za záchranu světa“ a jeho možnou efektivitu. To mimo jiné ledacos napovídá i o úrovni vzdělání v Evropě, kterým se náš světadíl tak rád chlubí.

A má to i další aspekt. Lze říci, že problém „klimatické změny“ přišel pro politiky toužící po vzniku evropského superstátu jako na zavolanou. Po všech minulých a současných problémech se zoufale hledal a hledá důvod pro „společnou“ agendu. A zde je – Evropská unie v popředí boje za „záchranu lidstva“.

A úplně naposled – peníze a zase jen peníze. Dotace na obnovitelné zdroje, úplatky zeleným aktivistům, dotace ekonomicky neudržitelným “zeleným činnostem” a tvorba “zelených pracovních míst” za peníze všech občanů masírovaných dnes a denně hesly o ochraně přírody a záchraně světa a nutnosti “platit odpustky”.

Když se někdo zeptá zcela konkrétně na náklady a efektivitu, je zle. Je velice případné, že i naše MŽP není schopno (ochotno) vyčíslit poslancům ekonomické důsledky ratifikace “Pařížské dohody” pro ČR. A stačí si vzpomenout, že nebýt “povinných” biopaliv, nebyla by naše pole žlutá a Agrofert by si nemastil kapsu na “výpalném” z kapes každého účastníka silničního provozu a vlastně i všech ostatních občanů.

Takže důvody zběsilého křiku nad rozhodnutím presidenta Trumpa jsou zcela jasné. On nechce vyhazovat peníze daňových poplatníků USA oknem – ostatní “státníci” mají starost právě opačnou – mohli by o ty peníze, které lze tak skvělě a bez rizika “přerozdělovat”, přijít. A EK by neurčovala “osud naší planety”.

Co z toho všeho plyne pro Českou republiku? Vlastně nic nového. Peníze našich občanů bychom měli využívat především na přizpůsobení se změně klimatu, protože z výše uvedeného je snad jasné, že vše ostatní je vyhazování peněz oknem. A pokud už by měl stát něco dotovat, měl by to být výzkum a vývoj nových zdrojů energie a nových způsobů jejího skladování. Rozhodně by neměl, jako dnes, dotovat nekonkurence schopné zdroje, jako jsou biopaliva a další. Protože tím nejen vyhazuje peníze oknem, ale i brání tomu, aby byly objeveny a využity zdroje nové, které budou konkurenceschopné. I z tohoto hlediska je jasné, že ČR by dohodu ratifikovat ve vlastním zájmu neměla.

A pokud jde o “záchranu planety” a “boj proti změně klimatu”, měli bychom si vzpomenout na dobu nedávno minulou. Jaký byl přínos pro občany z toho, že jsme “poroučeli větru a dešti” a bojovali proti “americkému imperialismu”? Troufám si říci, že žádný – či spíše záporný, protože to nebylo zadarmo. Podobně bychom měli i dnes hodnotit i proklamace představitelů EU o “záchraně planety” a “vedení světa”. Protože to, o co jim jde, nejsou ani občané, ani planeta Země. To, o co jim jde, je stejné jako vždy – prebendy, peníze a moc nad občany.

A tohle jim teď Trump komplikuje.

Zdroj