Prší a přitom máme sucho. Proč?

Mezi lidmi vládne přesvědčení, že poslední léta málo prší. Jenže to není úplně pravda. Vezmeme-li jako srovnávací základnu léta 1960 až 1990, pak se většinu posledního desetiletí odchylujeme od tohoto průměru většinou jen v rozsahu pár procent. Ano, v roce 2015 pršelo méně než v uvedených letech o 21 %. Ale v roce 2010 zase pršelo více dokonce o třetinu. Je pravda, že v tomto desetiletí jsme spíše pod průměrem, ale s výjimkou zmíněného r. 2015 nikdy pod 90 %. (Kdo nevěří, může si to ověřit na portálu Českého hydrometeorologického ústavu).

Proč máme tedy problém? Za prvé, podle hydrometeorologů a vodohospodářů jsou srážky méně rovnoměrné. Zvětšují se rozdíly mezi kraji. Ale především se střídají přívalové deště s obdobími, kdy celé týdny nespadne ani kapka.

Ani to by ale nebyl takový problém, kdyby voda, která spadne, zůstala v krajině. Kdyby neodtekla rychle do řek a pryč z republiky. A co hůř, nebrala to z velké části přes čističky odpadních vod. Už při prvních skutečně tragických povodních v r. 1997 se nenápadně začalo hovořit o neschopnosti krajiny zadržet vodu, která se nemilosrdně řítí do údolí. Nicméně navrch mělo tvrzení, že pršelo opravdu výjimečně.

Rozhoduje i to, jak sedlák oře

Dnes už poškozenou tzv. retenční schopnost českého přírody zpochybňuje málokdo. Na vině přitom není jen pokračující zábor zemědělské půdy ve prospěch výstavby bytové a podnikatelské výstavby. Ani regulace řek – i když je to problém více než vážný.

Jde také o změny na polích a v lesích. Mnohdy to působí až komicky, jaké detaily rozhodují. Jestliže například sedlák (či podnikatel) oře jinde než v rovině, měl by tak vždy činit po vrstevnici. Jestliže oře, a tedy vytváří brázdy z kopce dolů, půdu ničí. Protože voda z deště takovými brázdami mnohem lépe steče dolů. Nevsákne se a navíc s sebou vezme část ornice.

Ještě více se to projeví, pokud je pole osázeno třeba řepkou či kukuřicí (dnes tak oblíbenými plodinami zemědělců). Ty totiž zadržují vodu mnohem méně než třeba takové zelí. Jestliže mizí ornice, dostávají se na povrch méně prostupné, často jílovité vrstvy půdy. A tak pak nevsakuje už skoro vůbec. Říká se tomu eroze půdy. Tento tolik skloňovaný pojem neznamená nic jiného, než zhoršování vlastností zeminy, protože ubývá její horní vrstva. Nejčastěji to má „na svědomí“ právě odtékající voda. Nebo třeba těžká technika, která půdu stlačuje. Prostě ji udusá, až není vůbec pórovitá.

Kompost budiž pochválen

Podle ministerstva životního prostředí je erozí postiženo 60 procent zemědělských ploch. Nejvíce v Evropě! Leccos může zachránit třeba kompost, který je samozřejmě schopen nasávat víc než jíl. Nebo hnůj. Jenže cílem většiny zemědělců je spíše podpořit produkci než půdu. A chránit rostliny před škůdci.

Podobné je to u lesů. Nejlépe zadržují vodu ty listnaté a smíšené. Jenže nejrychleji roste smrk. Čím víc širokých cest pro těžkou techniku lesem vede, tím hůř.

A tak nám ubývá vody ve studních, rostliny snášejí období bez dešťů hůře než dřív a hladiny řek střídavě prudce klesají i stoupají. Až k povodním.

Vládní materiál obsahuje řadu rozumných návrhů. Chce nechat řeky vrátit se do původních koryt a tím zpomalit jejich tok. Podporovat ekologické zemědělství, které se chová ke krajině šetrně. Nechávat vodu při deštích rozlít do krajiny, jak se to dělo dřív. Jde o to vrátit se k nivám a mokřadům. Je to skoro obrat o 180 stupňů proti posledním dvaceti letům. Obrat rozumný (byť vodohospodářství musí respektovat i ochranu proti povodním – ta by se ale měla týkat hlavně obydlených míst).

Některé body jsou hodné polemiky, zvláště pak šetření vodou. My totiž vodou šetříme. Spotřeba na občana okolo 100 litrů denně je sice obrovská ve srovnání s rozvojovým světem. Ale ve srovnání se západní Evropou i severní Amerikou je spíše nízká. A na úrovni, kterou Světová zdravotnická organizace považuje za nutné hygienické minimum. Ale celkově jde o krok správným směrem.

Jen nesmí zůstat osamocen. Strategie oddělená od celého našeho vztahu k přírodě toho moc nedokáže. Buďto se vrátíme k selskému rozumu a respektu ke krajině, nebo nám to matka příroda spočítá. Tak si nějak vzpomínám na film Co je vám, doktore. Hlavní hrdina v podání Zdeňka Svěráka v něm říká: „Já nevím, proč chcete s tou přírodou pořád bojovat. Copak je to náš nepřítel?… Připadáte mi jako kojenec, který chce bojovat s vlastní matkou. “