Půjčil jsem si kolo

Nevím, asi mě štvalo, že jsem letos zapomněl na apríla, zkrátka a dobře jsem si dnes dovolil něco, co běžně odsuzuji, seděl jsem na kole poprvé od doby, co jsem si pořídil motorku, a celý den prasil na kole po Praze. A nejspíš v tom budu pokračovat dál.

Abych uklidnil čtenáře, počínal jsem si při tom velmi ohleduplně a opatrně. Věřím tomu, že jsem dnes žádnému chodci nezpůsobil ani leknutí, a i k tomu bylo daleko. Zdá se mi, že čím víc právních norem je, tím snažší je se na ně vysrat, a řídit se rozumem, což jsem dnes s trochou drzosti činil.

Cyklista může fšechno

Všichni víme, jak cyklisté prasí. Jezdí po chodnících, přechodech, v protisměru, opilí… a prochází jim to. Když jsem poprvé vjel na chodník, měl jsem strach, že mě nejbližší chodec přerazí vejpůl. A nestalo se, dokonce mi se samozřejmostí uhnul, stejně jako všichni ostatní. Jezdit na kole po přechodu je fakt nezvyk, ale je to přesně tak snadné, jak to vypadá. Když jsem jel v protisměru jednosměrkou, a stála tam ozbrojená hlídka měšťáků, už jsem se v duchu smál, že tohle správní řízení fakt nemůžu vyhrát, a co se nestalo – hlídka si mě sice všimla, ale jinak se chovala zcela netečně.

Dokonce i to obligátní pivo jsem si po cestě dal. Normálně jsem abstinent, udělal jsem to jen proto, že prostě můžu, dneska jsem cyklista vole.

Jaké to tedy je

Geniální. Jezdil jsem na starší skládačce Brompton, což není úplně klasický bajk. Ten jsem si nakonec dlouhodobě vypůjčil a odvezl se na něm domů, protože v prasení chci pokračovat. Je to fakt užitečné.

Rád chodím pěšky. Můžete taky fšechno. Trávník, zábradlí, silnice bez přechodu či alkohol v krvi… každá překážka je vcelku přirozeně překonatelná, nejsou tu kladeny zásadní právní obtíže (či nejsou vymáhány). No a na kole, zvlášť téhle skládačce, je to to samé. Sice oproti čisté chůzi s sebou táhnete ještě nepohodlný kufr v podobě složeného kola, ale většinu trasy můžete jet, což je nesrovnatelně rychlejší (ne vždy pohodlnější). Po schodech to vynesete i v rozloženém stavu jako nic, a oproti čisté chůzi nemáte v podstatě žádná omezení, naopak se smíte účastnit provozu na pozemních komunikacích, což pěšky nelze.

Svítí na semaforu červená? Tak přejeď na chodník a vem to po přechodu. Je tu objížďka? Ani nápad, normálně to projeď zákazem. Jezdí tu moc aut? Žádný problém, je tu chodník. Je to daleko? Vem bajk do metra.

Problémy

Na silnici jste za kreténa. To bylo první, co mě napadlo. A asi si to o mě mysleli i ostatní řidiči, protože mě objížděli slušně daleko, případně se za mnou zbytečně dlouho plazili. Asi očekávali, že provedu nějaký nečekaný úhybný manévr, jak je u cyklistů zvykem. Popravdě jsem se na silnici mezi auty cítil mnohem komfortněji, než bych byl čekal. Ale i tak to není žádný med, to na chodníku je lépe.

Nechápu omezení rychlosti na stejnou hodnotu pro cyklisty a automobily. Kolo je podstatně hůře ovladatelné, jednak nedisponuje takovým kroutícím momentem, jaký bych si přál, takže se moc rychle nerozjedu, a také strašně špatně brzdí. A není to až tak brzdami jako spíš pneumatikami. S kolem toho prostě moc neubrzdíte, a jakmile naberete na asfaltu shnilé listí, už nebrzdíte vůbec. S autem to je podobné, ale zdaleka ne tak hrozné, styková plocha pneumatik je mnohem větší, pomáhá vám celé konsorcium brzdných asistentů, rovnováhu samotné auto drží docela dobře a nakonec jste obaleni slušnou vrstvou deformačních zón; tím běžný bicykl nedisponuje (neviděl jste někdo papežův bajk?). Jízda na kole tak vyžaduje daleko větší soustředění, protože tady se o vás stát svými bezpečnými limity nepostará. Ubrzdit 30 či dokonce 50km/h na kole vyžaduje předvídání a plánování brzdné trajektorie podobné kalkulaci nouzového přistání raketoplánu na dálnici. Řešte to pak v běžném provozu…

Kolo nemá zrcátka. A když se otočíte dozadu, nevidíte dopředu. To i ta motorka to má vyřešené lépe. Zkuste dát znamení o směru jízdy a vjet přitom na kanál. Kolo nemůže řídit jen tak někdo, kdo umí mačkat páčky a pedály, jak jsme zvyklí u auta. Pravidla provozu jsou stejná, úkony jsou víceméně stejné, ale jejich provedení je na bajku o hodně těžší. A přesto vás na něj posadí už na základní škole, panečku, a bez řidičáku.

Psi. Cyklisté musí nesnášet pejskaře. Není lehké přizpůsobit se pejskařům, mnohdy to znamená zastavit a počat, až se drahoušek vykadí i s nataženým vodítkem. A to je ještě dobrý případ, drahouška taky může fascinovat vaše přední kolo, pak holt bajk do ruky a musíte oblast překonat pěšky.

A pak taky bahno, pocení a tyhle věci. Na bajk si prostě musíte vzít batoh a do něj ručník a převlečení. Mohlo by se to prodávat rovnou dohromady, protože bez toho to nejde. No a chce to u toho přemýšlet, kolo není vždy ideální volba, a jezdit na něm dá hodně práce. Bajkem se jezdí dobře z kopce, MHD zase do kopce, a do auta naložte co potřebujete, jeďte kam chcete, zato parkujte, kde vám dovolí.

Závěr

Nejsem toho typu, ale potlouká se po světě hromada pubertálních lidí s votuzeným růžovým BMW, co prasí, kdy můžou. Asi je to nějaké nutkání. Jenže tohle je strašně nebezpečný a drahý životní styl, snadno přijdete o papíry, které vás třeba i živí. No a na kole tohle ani trochu nehrozí. Votuzingujte si bajk jak chcete. Praste si jak chcete. Tady neexistují technické nebo emisní kontroly, tady neexistuje ani nic jako technický stav nebo pravidla provozu na pozemních komunikacích. Tohle je bajk, tady nejsou limity.

A i když mě tahle situace vnitřně pěkně sere, cyklisty spíš nesnáším (jsou to obecně prasata), a tahle nerovnováha ve vymáhání práva je do očí bijící, nikdy by mě nenapadlo chtít cyklisty omezit. Spíš se zamysleme nad tím, že bajk má s automobilem mnoho společného, v otázkách bezpečnosti má hodně co dohánět, ale právě na bajku je všem u prdele, co na něm děláte. Není na čase toho využít?

Ohlédnutí po jednom roce

Napsal jsem to minulý rok, a nechal ležet v šuplíku. Je to úchylárna, pořád se divím, jak je něco takového možné. Celkem výstižně to popisuje moje pocity první den, ale jak to bylo dál? Jezdil jsem po Praze na kole celý rok, kdykoli jsem měl chuť a okolnosti tomu nahrávaly, takže do deseti kilometrů týdně. Za celou dobu jsem, věřím, nikoho nevylekal nebo neomezil, počínal jsem si tak ohleduplně, jak to šlo. Zrovna dvakrát jsem nezhubnul, ale ze Stromovky na Letnou už vyjedu, i když je to dřina. A to je kurva vítězství, i když vás po cestě předjede pětiletá holčička na tříkolce. Taky jsem po Praze přestal jezdit autem, je to voser, Uber je na to pohodlnější, a pokud si můžete dovolit úplně se auta zbavit, tak i stejně nákladný.

Luxusně jsem se rozsekal, když mi spadlo přední kolo do tramvajové koleje. Myslel jsem si, že takovou situaci zvládnu, ale panečku, to je šupa… kdyby jel někdo za mnou, měl bych jeho registrační značku vytetovanou na čele. Byl to víceméně katapult, to nemůže ubrzdit ani Google autíčko. Pokud by to strážník ocenil mastnou pokutou, ani bych snad neprotestoval. Takže pěkně zpátky na chodník.

Všiml jsem si, že se to smí podomácku elektrifikovat, a pokud se to tváří na výkon v rámci nějakého limitu, je to furt bicykl.

Na kole zažijete konečně ten pravý pocit svobody pohybu. Jako pěšky, ale rychleji. A dá se to i bez protivného otravování okolí, tím jsem si jistý. Takže je načase připravit skládačku na další sezónu. Jednou budu vyprávět vnoučatům neuvěřitelný příběh, jak jsme si vlastní auta upravovali doma tuzingem z časopisů, sami jsme je řídili, a směli jezdit po Václaváku s cigárem v hubě.

Zdroj