Římský klub: Loupeživí rytíři či zachránci Země? Lži o nedostatku přírodních zdrojů. Budou nám diktovat, kolik smíme mít dětí. Zkorumpované politické a vědecké elity. Cílem je Nový světový řád

Globální oteplování, populační exploze, udržitelný rozvoj. Termíny donekonečna omílané v médiích mají svého společného otce, o němž se však mluví velmi málo. Římský klub je jednou ze základních součástek globalistického buldozeru, který válcuje Evropu, Ameriku – a vlastně celý svět. Naoko environmentalistický think-tank, ve skutečnosti elitní světové seskupení, jehož prvním a posledním cílem je globalizace a nastolení světové vlády.

Prostřednictvím štědře financované skupiny vědců a následně i médií bije na poplach, že je třeba dělat něco s přelidněnou planetou, neboť lidstvo nebude mít za chvíli dostatek zdrojů, je třeba bojovat proti globálnímu oteplování, které zde je a (navzdory chybějícím důkazům) způsobují jej právě lidé. Je třeba se spojovat, propojovat, napojovat… Na cestu jediného řešení – a tím je Nový světový řád (New World Order) se zcela novým přístupem k demokracii, trhu, lidským právům a přírodním zdrojům.

Vrtěti veřejným míněním

Podle oficiálních zpráv, které o sobě tato elitní organizace šíří, je Římský klub hlavním centrem přípravy globálních prognóz s cílem působit na veřejné mínění a rozvíjet dialog s politickými činiteli. Nic víc prý nechtějí, pouze vytvořit představu o stavu světa a jeho perspektivách, modelovat důsledky tendencí civilizačního vývoje a nacházet v nich možné alternativy pro lidstvo, nastínit program řízení pro řešení krizových (zejména ekologických) situací a pro přežití lidstva jako celku. Axiomem, z něhož přitom ŘK vychází, je, že světové problémy je třeba analyzovat systémovým způsobem.

Nepochybně zní taková formulace o systémové analýze seriózněji, než když natvrdo řeknete, že je nutné zřídit celosvětovou vládu, která by například direktivně rozhodovala o tom, kolik se bude rodit dětí. „Planetární režim by dostal odpovědnost za rozhodování týkající se optimální velikosti jak světové, tak regionální populace. Každá země by dostala přidělené určité číslo v rámci svých regionálních limitů. Světová vláda by však měla pravomoc tyto limity vynucovat.“ (Zdroj.)

Římský klub založil v roce 1968 italský podnikatel Aurelio Peccei, ale o tom, jak a proč, napíšeme o kousek dále. V roce 1972 zveřejnil ŘK své první varování v publikaci Limity růstu, ve které autoři strašili, že zásoby zdrojů po vydrancování vyspělou industriální společností mají sestupnou tendenci, avšak nezadržitelná populační exploze a s ní spojený růst konzumní spotřeby naopak prudce vzrůstá. V roce 1976 vydává Paul Ehrlich, člen ŘK, knížku Populační bomba, ve které píše: „Musíme přestat s naší snahou léčit symptomy a přikročit k vyříznutí rakoviny. Tato operace bude zřejmě vyžadovat mnoho brutálních a bezcitných rozhodnutí.“

Vytváření strašáka

V roce 1993 vychází publikace První globální revoluce, ve které jsou i takovéto perly: „Zdá se, že lidé potřebují společnou motivaci v podobě společného nepřítele, aby se dokázali spojit a spolupracovat (…) Hledání obětních beránků je taktika stará jako lidstvo samo. Když nevíte, co s domácí politikou, odveďte pozornost k hrozbám zvenčí. Spojme národy proti vnějšímu nepříteli, buď skutečnému, nebo k tomuto účelu vymyšlenému. (…) Při hledání nového nepřítele, který nás sjednotí, nás napadlo, že se k tomuto účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně.“

Vodou na mlýn pro plány Římského klubu byla chyba, která vznikla v 60. letech minulého století na základě přibližných výpočtů počtu obyvatel Země ve vzdálenější budoucnosti. Astronomická čísla způsobila veřejnou paniku, protože podle výpočtů mělo na Zemi žít v roce 2035 12 miliard lidí, v roce 2070 již 24 miliard a při snižování úmrtnosti měl v roce 2100 počet obyvatel planety dosáhnout 100 miliard. Podle předpokladů až 90 % populace měla žít ve třetím světě. Navzdory kritikům, kteří upozorňovali, že se populační exploze začíná přirozenou cestou zmírňovat, se začalo s plánovaným i s praktickým omezováním růstu světové populace. Hrozba přelidnění se stala zásadním argumentem v boji proti rodícímu se životu především v zemích třetího světa.

Strašák apokalypsy je stále přiživován novými „vědeckými“ poznatky a téměř nikde se nemluví o tom, že za současných podmínek je Země schopna uživit 13 až 14 miliard hladových krků, což je dvojnásobek současného stavu – a s rozvojem vědy se možnosti nepochybně ještě výrazně zvýší. Na Zemi jsou obrovské plochy neobdělané půdy, velké rezervy skrývá i světové osídlení, v některých zemích je právě nedostatek obyvatelstva brzdou jejich hospodářského rozvoje. A co je nejdůležitější, ale média o tom jaksi cudně mlčí, nedostatek potravin není vyvolán nedostatkem přírodních zdrojů, ale jejich špatným rozdělením.

Skleníkový (d)efekt

Už léta se píše, že výfukové plyny a emise továren způsobují tzv. skleníkový efekt, důsledkem čehož se v blízké budoucnosti nebezpečně zvýší teplota ovzduší, rozpustí se ledovce, mořská hladina stoupne a zaplaví rozsáhlé osídlené plochy pevniny. Již v roce 1995 na mezinárodní konferenci o podnebí v Berlíně experti z AccuWeather tyto apokalyptické vize ekologů vyvrátili. Podle nich se neprokázalo, že by člověk významněji ovlivňoval celkové klima a že by oxid uhličitý působil na zvyšování teploty. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by se teplota Země zvyšovala.

Podobné je to i s poplašnými zprávami o nebezpečí ztenčování ozónové vrstvy lidskou činností. Například množství škodlivého chlóru uvolněného ze sprejů je zcela zanedbatelné. Příroda uvolňuje ročně 650 miliónů tun chlóru, aerosoly pouze 0,75 miliónu. Díry v ozónové vrstvě existovaly dávno předtím, než se začaly spreje používat. V této souvislosti je také na místě otázka, jak je možné, že se ve jménu boje s globálním oteplováním prosazují biopaliva, neboť při jejich spalování se uvolňuje více skleníkových plynů, než při spalování paliv fosilních. Dokonce existují studie, podle nichž je energetická bilance celého výrobního procesu biopaliv záporná, čili více se spotřebuje, než nakonec získá.

Rytíře environmentalismu, kteří táhnou do boje proti skleníkovému efektu, to však netrápí. Žíly jim netrhá ani kácení deštných pralesů, které dnes ustupují energetickým plodinám, protože jejich pěstování je lukrativní a dotované. Plantážníci srovnávají se zemí celé vesnice. Milióny lidí přicházejí o své domovy, jen aby bylo místo pro palmu olejnou. Energetické plodiny vytlačily z polí produkci potravin a způsobily hlad v rozvojových zemích. V letech 2005 – 2008 ceny potravin vzrostly o 83 %. Pro chudé, kteří na jídlo utratí 50 % až 80 % svých příjmů, je to katastrofa. Takto se rytíři nechovají – pouze ti loupeživí.

Známá jména

Římský klub tvoří přesně stovka bývalých politiků, byznysmenů a dalších vlivných osobností z celého světa. Číslo 100 je neměnné a striktně dodržované, proto je členství v ŘK velmi prestižní záležitostí. Sekretariát a mezinárodní centrum ŘK sídlí od roku 2008 ve Winterthuru ve Švýcarsku. Přidruženými organizacemi jsou národní asociace pro Římský klub. V současnosti jich funguje 35 – včetně České asociace Římského klubu či Slovenské asociace pro Římský klub. Součástí organizační struktury Římského klubu je i Evropské podpůrné centrum Římského klubu (The Club of Rome – European Support Center) se sídlem ve Vídni.

Za poslední roky fungování ŘK bychom mezi jeho členy našli zajímavá jména: vysokého funkcionáře OSN Maurice Stronga, bývalého sovětského vůdce Michaila Gorbačova, bývalého amerického viceprezidenta Al Gora, majitele CNN Teda Turnera, bývalého generálního tajemníka NATO Javiera Solanu, bývalého tajemníka OSN Kofi Annana, bývalého prezidenta USA Billa Clintona, zakladatele Microsoftu Billa Gatese, finančníka a spekulanta George Sorose, bývalého britského premiéra Tonyho Blaira, šedou eminenci americké zahraniční politiky Henryho Kissingera, belgického prince Filipa, nizozemskou královnu Beatrix či bývalé předsedy Evropské komise Romana Prodiho a Jacquese Delorse. Členem ŘK byl náš slavný demokrat Václav Havel.

Mosty mezi Východem a Západem

Zrodu Římského klubu předcházelo pár událostí, kde významnou roli sehrál i Sovětský svaz. ŘK a politické špičky bývalého SSSR spolupracovaly, a podle všeho se nic nezměnilo. Poslední vůdce SSSR Michail Gorbačov v letech 1994 – 2000 spolu s Mauricem Strongem pracoval na tzv. Chartě Země, programovém dokumentu Římského klubu.

Po karibské krizi, kdy hrozila 3. světová válka, si také sovětští lídři uvědomili, že napětí mezi kapitalistickým a komunistickým světem je třeba zmírnit. Hledali na Západě lidi ochotné spolupracovat. Významnou roli sehrál Jermen Michajlovič Gvishiani, jenž patřil k nejvyšší sovětské smetánce a byl místopředsedou Státního výboru pro vědu a techniku SSSR. S Jermenovou sestrou Laurou se oženil Jevgenij Primakov, který v 90. letech 20. století vstoupil do nejvyšší politiky (ministr zahraničních věcí, ruský premiér, v čele KGB). A právě tento Gvishiani si všiml jistého Pecceie.

Aurelio Peccei se narodil v Turíně, zde v roce 1930 získal doktorát. Zajímavé je to proto, že jeho disertační práce byla o Leninově Nové ekonomické politice (NEP). Po škole byl na studijním výletě v Sovětském svazu, pak nastoupil do firmy Fiat a působil v jejích pobočkách v SSSR a v Číně. Po 2. světové válce řídil pobočky Fiatu v Latinské Americe. V roce 1965 ve vojenské akademii v Buenos Aires přednesl Peccei projev o tom, že Západ by měl pomoci Jihu a Východu, aby tak za Západem nezaostávaly. Západ by měl sám sebe připravit o svůj náskok.

Text projevu se dostal až ke Gvishianimu a Pecceiho pozvali do Moskvy. Část sovětských kruhů zaujaly Pecceiho názory, že by měla vzniknout jediná světová vláda, která by v rámci OSN řídila celou Zemi a přerozdělovala její bohatství.

Díky Gvishianimu se Peccei seznámil s Alexandrem Kingem, generálním ředitelem OECD pro vědu (mimochodem, King je autor již zmiňované publikace ŘK První globální revoluce). King byl Pecceiho pravou rukou. A dveře u předních státníků světa byly dokořán otevřeny.

V První globální revoluci je i tento Pecceiho výrok: „Jakkoliv rouhavě to může znít, demokracie už nestačí na řešení úkolů, které stojí před námi. Složitost a technická povaha dnešních problémů znamená, že volení zástupci někdy nedokážou včas přijmout potřebná kompetentní rozhodnutí.“

Není náhodou, že v 70. letech se Římský klub v OSN zúčastnil diskusí o tzv. NIEO (New International Economic Order), kde zazněl návrh na zavedení socialistického globálního plánování a přerozdělování ze Severu na Jih. V roce 1972 ŘK zorganizoval v Rakousku založení výzkumného ústavu IIASA (International Institute for Applied Systems Analysis). Úkolem tohoto ústavu je vytvářet známé strašidelné scénáře. Prvním předsedou rady IIASA byl v letech 1972 – 1987 právě Jermen Michajlovič Gvishiani.

Další postavy a figurky

V souvislosti s Římským klubem se ovšem především skloňuje jedno velmi známé jméno: David Rockefeller. Právě v jeho italském sídle v Bellagiu byl údajně elitní spolek založen. Je to více než pravděpodobné – Rockefeller je přece prominentním členem skupiny Bilderberg již od jejího zrodu, čestným předsedou Council on Foreign Relations (Výbor pro zahraniční vztahy) a zakladatel Trilaterální komise. Všechny tyto organizace sdružují osoby z nejvlivnějších politických a ekonomických kruhů.

Další podstatnou postavou v ŘK je Maurice Strong. Ropný magnát (zvláštní je, že právě ropný establishment hraje první housle v environmentalismu) založil v roce 1972 UNEP – ekologický program OSN, pod který spadá IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change – Mezinárodní panel pro změnu klimatu). Když v roce 1992 vznikla Commission on Global Governance (Komise pro světovládu) s podporou OSN, mezi jejími členy nechyběl Strong. Komise o tři roky později publikovala zprávu, v níž vyzývala k přesunu moci z národních států na úroveň OSN. V letech 1997-2005 byl Strong pravou rukou generálního tajemníka OSN Kofiho Annana a měl reformovat OSN. Strongovy představy o vládnutí ve světě dodnes prosazuje Institut pro globální vládnutí sídlící v Bruselu (Global Governance Institute).

O tom, že něco není v pořádku, hovoří i fakt, že zprávy klimatického panelu OSN jsou politicky cenzurované a zamlčují se zde důležité vědecké výzkumy. Aféra Climategate (2009), kdy unikla korespondence vědců z IPCC, odkryla rozsáhlý podvod (přepis mailů ZDE). Vědci, kteří krmili klimatologické konference a média tezí o globálním oteplování, marně hledají důkazy. A přesto se globální oteplovací monstrplán dále plní.

Jedeme dál

Mezi dalšími aférami, které otřásly důvěrou v klimatologickou vědu, můžeme zmínit zapojení NASA do manipulování s daty či omluvu IPCC za poplašnou zprávu, že ledovce v Himálaji do roku 2035 roztají.

V minulosti se proti hysterii globálního oteplování postavilo přes 30.000 vědců. Mezi nimi například i profesor Antonio Zichichi – italský jaderný fyzik, prezident Světové federace vědců, objevitel první částice antihmoty. V prosinci 2007, při příležitosti mezinárodní klimatické konference na Bali, Zichichi podepsal Otevřený dopis generálnímu tajemníkovi OSN, v němž protestuje proti tomu, co se děje v klimatologii.

Hlasy kritiků jsou však umlčovány nebo bagatelizovány. Ne náhodou, ve hře jde o hodně – globálním oteplováním se omlouvá přesun peněz z peněženek daňových poplatníků do trezorů privilegovaných skupin. Dánský statistik Bjorn Lomborg o plánech EU snížit do roku 2020 své emise o 20 % vůči hladinám z roku 1990 řekl: „To by stálo asi 250 miliard USD ročně. Kdyby takto investovali celých 80 let až do roku 2100, mohli by snížit oteplení o dvacetinu stupně Celsia, tj. 0,05° C. Prostě zaplatíme jeden dolar, abychom odvrátili ekologické škody za 2 centy.“

Tak nashledanou v Novém světovém řádu, přátelé demokraté!

Zdroj