Salám a cigárko
Uveřejněno dne 3 července 2017 000 14:10Zase nám odřízli jedno tlusté kolečko z našeho salámu svobod. Mám na mysli onen zákon proti kouření, jehož účinnost nám pan ministr Ludvík nedávno před kamerami s takovým nadšením připomněl. Předesílám, že jsem v životě nevykouřil jedinou cigaretu, alkoholu se nedotknu, jak je týden dlouhý, a manželka mi po každém návratu z třídního srazu ještě třetí den hubuje kvůli šatům zapáchajícím kouřem. Přesto mi ten zákon vadí.
Tento zákon „doma si zdraví kaz, jak chceš, ale po hospodách si ho kazit nebudeš! (a zároveň abychom nepřišli o miliardy z daně z tabáku)“ je totiž jen dalším ze série zákonů typu „i prodavač musí mít možnost nepracovat o vybraných svátcích, ale jen ten z obchodů větších než dvě stě metrů“, což je ve skutečnosti pouhou maskovací rouškou pro „občane, o svátcích nemáš co chodit po hypermarketech, ale máš být doma a se svou rodinou se modlit“. I tady totiž jde o oříznutí svobody (uznejme, že kněz a senátor pan Bublan zde projevil skutečnou fikanost hodnou bývalého šéfa tajných služeb).
Nepopiratelný je kulturní dopad protikuřáckého zákona. Atmosféra na venkovských tancovačkách se pod kuratelou zákona nejspíš propadne do atmosféry „čajů“ pořádaných v šedesátých letech pro socialistickou mládež nebo Festivalu politické písně Sokolov. Pokud tedy vůbec bude mít někdo chuť tam přijít. Třeba mu víc přijde vhod dát si doma cigárko, plastové trojpivo, nadávat na poměry a vzpomínat na zlaté časy. Dětem našich dětí, které s přispěním tohoto zákona již dozajista vyrostou ve světlé, bezsmrduté době, bude „Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku“ nebo „Ten punč platím já!“ poněkud znepochopitelněno. Zato vodní dýmku si budou moct zapálit podle libosti. (Žeby vliv nějaké orientální lobby?)
Nové zákony proti svobodě jsou doprovázeny drakonickými tresty, které jsou zcela neproporcionální skutkové podstatě. Místo aby „viníka“ (když už teda) kleply přes prsty, hned mu useknou celou ruku. Zaplatit tři sta tisíc na pokutě třeba za to, že desetiletému klukovi natočil do džbánku pivo pro jeho tátu, může pro někoho znamenat jít si rovnou hodit mašli. Ale jsme právní stát, takže padni komu padni.
Vynalézaví Češi ovšem houfně zakládají soukromé kluby, kde si můžou dovolit vystrčit z oken klubovny (dříve hospody) na své osvítitele panímandu. V zachmuřených hlavách těch, kteří vědí, co je správné, se už jistě rodí nový zákon, jak tomu zatrhnout tipec. Připomeňme si postupnou genezi: Zákaz kouření na pracovišti. Zákaz kouření během oběda. Zákaz kouření… atd. atp. Jedno kolečko salámu za druhým. Myslíte, že současný protikuřácký a protialkoholní zákon je poslední a definitivní? Těžko. Nedivil bych se, kdyby v příští verzi šoupli toho kluka se džbánkem rovnou do Barnevernetu.
Jak se vůbec člověk stává milovníkem nikotinu nebo alkoholu? Vede ho snad k tomu škola nebo rodiče? Či mu snad odmala tolik chutnalo pivo nebo aroma tabákového kouře? Určitě ne. Tím hlavním motivátorem je vidina zakázaného, která je v určitém věku víc než svůdná. Čím víc to bude zakázané, tím většího obdivu dosáhnu v očích své referenční skupiny, když zákaz poruším. Podívejte se na ty mladé, ještě nedorostlé pány a slečny, jak se vžívají do role zkušených a jaké světáctví z nich sálá při prvních natáhnutích cigaretového dýmu nebo slíznutí pěny. Slast vidiny je přímo úměrná přísnosti zákazu. Kdo by pak odolal? Tady jste, milí zákonodárci, vedle jak ta jedle.
Prokletí právního státu spočívá právě v tom, že právní princip je principem nejvyšším. Je tudíž nadřazen i principu mravnímu a zdravému rozumu. To je voda na mlýn dvěma sortám lidí: Prvními jsou úzkoprsí formalisté, kteří na všechno musejí mít zákon a prováděcí předpis, druhými strategičtí manipulátoři, kteří umně střídají kamarádský kukuč s nekompromisním lpěním na předpisech – podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Ti ostatní, a jsem přesvědčen, že jich je naprostá většina, tyhle zákony vlastně nepotřebují, protože pro ně platí především pravidla slušnosti, ohleduplnosti a vzájemného respektu. A už vůbec nepotřebují, aby se jim zákony, úřady a policisté pletli do jejich běžného života.
Pavel Beránek