Sedmero jezdců apokalypsy

I pohleděl jsem, a aj, kůň plavý, a toho, kterýž seděl na něm, jméno bylo smrt, a peklo šlo za ním. I dána jest jim moc nad čtvrtým dílem země, aby mordovali mečem, a hladem, a morem, a šelmami zemskými (Zjevení sv Jana, 6:8)

Přednášel jsem před pěti lety nizozemským našincům na jejich každoročním symposiu o globalizaci. v níž tehdy leckdo spatřoval náznak blížícího se když ne konce světa, pak aspoň průšvihu, jaký svět ještě nezažil. Pamatuji se, že jsem si z té představy tropil šprťouchlata; už za starších dynastií egyptských a mnohokrát později se lidé obávali blížícího se konce všech konců, říkal jsem, a ono nic, pokaždé bylo nějaké předtím a nějaké potom. Letos jsem byl pozván přednášet znovu, a už mi do šprťouchlat nebylo, jak ostatně naznačilo i zadané téma: Prokristapána, kam to všechno povede? A opravdu. Pět let není zvlášť mnoho ani v životě lidském, natož v životě planety, ale dějiny se mezitím rozběhly takovým tryskem, tak divnými směry, a uvízly v takovém propletenci obtížně řešitelných až zcela neřešitelných problémů, že je vzduch opravdu cítit čímsi nepředstavitelným. Zvlášť když k řešení není chuti nebo je hledáno tam, kde nemůže nic rozumného přinést, a ještě hůř, jsou-li skutečné problémy zastírány či opomíjeny a místo nich uměle konstruovány jiné tak, aby odpovídaly dogmatům právě panující ideologie politické korektnosti. Jestli západní civilizace nenechá toho bláznění zatraceně brzy, mohou se našim potomkům – budou-li ještě nějací – jevit všechny válečné a jiné katastrofy minulosti jako holé povyražení proti tomu, co zdědí po nás. Evangelista Jan si ve své ponuré vizi vystačil se čtyřmi jezdci apokalypsy, ale nám jich hrozí kostnatým prstem hned sedm, drobnější průšvihy v to nepočítaje. Pokusím se pojmenovat je, seřadit podle stupně hrozivosti a zamyslet se nad způsobem, jak by mohli být zažehnáni, není-li už pozdě.

*

1. Krize klimatická a energetická

První z jezdců nese jméno Klimatické změny; a jakkoli se kolem něj běduje, jančí a panikaří nejvíc, nepokládal bych ho za tak děsivého, jak je malován. Chybou tohoto času je, že nadělav si států, suverenit, hraničních patníků a jiného takového zboží, vyžaduje od přírody neměnnost, které nikdy nebylo, není a být nemůže. V každé učebnici geologie se lze dočíst, jak a proč se od počátku věků kontinenty pohybovaly, voda moří stoupala či zase klesala, pevniny se vynořovaly a zase mizely. Ledaže se na nich nenalézaly státy a drahé otčiny; a pakli se nalézaly, nečinilo jejich obyvatelům potíží sebrat se a táhnout jinam, když jim začala téct do chalupy voda v důsledku právě nějaké klimatické změny. To současný člověk neumí a nechce. Chce mít jistotu; rád by nařídil přírodě, aby s ničím nehýbala. Hýbe-li přece, hledá viníka, který za všechno může, a s nemalým zalíbením ho nachází sám v sobě. Hlavním zloduchem pak je – jak jinak – člověk západní. Celá ta debata nebudí právě důvěru. Argumentace selektivní, metodou co se hodí, zdůrazníme, co nehodí, vynecháme, ne fakta a exaktní čísla, ale povšechná tvrzení… Cosi podivného, zdá se, probíhá před našimi zraky, ano, ale proč? Cui bono, abych se vyjádřil po právnicku?

„Cherchez la femme,“ za vším hledejme ženu, říkávalo se za oněch blažených časů před první světovou válkou. Dnes by se hodilo říkat „cherchez l´argent“, za vším hledejme prachy. Dočetl jsem se o svrchovaném státu jménem Tuvalu, jenž jsa placatý, má zmizet ve vlnách oceánu úplně nejdřív; a už prý vypočítává tuvalský pan prezident, kolik miliard má vysolit mezinárodní společenství (jinak řečeno Západ) k odvrácení té pohromy. Jelikož máme své zkušenosti s různými potentáty a s vysolenými miliardami, lze si myslet své. Četl jsem jiný nabádavý článek, tentokrát o Fidži, jemuž je rovněž souzeno zmizet v hlubinách mořských. Nuže, sám jsem pobyl pár týdnů na souostroví toho jména a vím tudíž, že se vypíná do výše sedmnácti set nadmořských metrů; i muselo by roztát opravdu hodně ledovců, aby se ta předpověď naplnila. Což vypovídá přinejmenším o nevalné informovanosti, když ne o čem horším, jak již naznačeno. A mohl bych takhle zpochybňovat jednu varovnou tézi za druhou, a to nikoli hesly a temnými hrozbami, nýbrž na základě exaktních čísel, ale už takhle jsem věnoval nejkulhavějšímu jezdci apokalypsy víc místa, než si zaslouží. Za padesát, za sto let, na kdy je ohlašována klimatická katastrofa… jest se obávati, že naši potomci budou mít po čertech jiné starosti než počítat centimetry stoupajících vodstev. Ale k tomu ještě dojdeme.

*

Vážněji je třeba brát jezdce číslo dvě, jenž sluje Energetická krize a vyčerpatelnost zásob nerostných surovin. První z obou jmenovaných potíží je, odvažuji se říci, ještě nějak řešitelná, i když netvrdím, že snadno. Kdybychom čtvrtinu prostředků – a není to pouze můj amatérský odhad – co jich horem dolem sypeme do takzvaně alternativních zdrojů, nainvestovali do urychleného výzkumu vyšších energetických forem, jaderné fuze především, měli bychom v běhu jednoho až dvou desítiletí k dispozici neomezené množství levné, naprosto čisté energie. Problém by byl vyřešen a arabští šejkové s panem Putinem by se mohli jít klouzat. Jenže zase: cherchez l´argent. Co pamatuji, byl vítr a slunce energií zítřka už před třiceti lety, kdy jsem se s těmi věcmi začal v rámci svého povolání zabývat, a zůstaly jí podnes. Podnes je do nich nutno sypat z daňového pytlíka čtyřnásobek prostředků, než kolik vyprodukují, k omezené účinnosti nehledě. Nevalný výsledek však není důvodem k ukončení experimentu, nýbrž povzbuzením k dalšímu roztáčení spirály miliard. Vyvinul se z alternativních energií obrovský kšeft, a jak by ne; na rozdíl od jiných druhů podnikání není třeba se starat o rentabilitu, když deficit zatáhne daňový plátce.

Otázka jaderné energie by sama vydala na dlouhou odbornou přednášku, ale omezím se na jediný aspekt: mezistupněm k praktickému využití vyšších ergetických forem je a musí být další zdokonalování jaderné techniky, odstraňování rizik, zvyšování bezpečnosti i výkonu. I lze porozumět tomu, proč je kolem ní tolik vády a řevů. Kdyby se uvolnila tato překážka v cestě k energetické hojnosti, byl by konec ropnému vyděračství, konec závislosti na na předněvýchodních i jiných mocnářích, ropné kartely by se musely přeorientovat na jiný, skromnější zdroj příjmů, leckomu by nezbylo než usednout na velblouda a vrátit se k nuznému životu předků. Už ne miliardy, ale biliony jsou v talonu té hry, jejímiž kartami – a nemyslím, že bych se příliš mýlil – míchají krom jiného i tajné a dezinformační služby … nene, už vidím, že se rohu energetické hojnosti jen tak nedočkáme. Abych všechno shrnul: cesta je otevřená, ale nebude po ní vykročeno, jelikož by mnohému pánu vlivnému vyschlo v míšku, mnohý kazatel přepřísný by se musel poohlédnout po jiném satanovi. Leda až bude velmi, velmi pozdě.

Když jsme u toho: jedním z příznaků úpadku západní civilizace je odmítání rizik, byť i sebenepatrnějších. Bojíme se jaderných elektráren, bojíme se kysličníku uhličitého, vyrábíme poplachy a paniky z rizik tak nicotných, že je nelze vyjádřit než dlouhou řadou nul za desetinnou čárkou, vyžadujeme ve všem bezpečnost ne stoprocentní, nýbrž tisíciprocentní (jako v případě ukládání jaderného odpadu)… kdyby se takhle měli chovat naši kurážnější předkové, nikdy se nemohly uskutečnit objevitelské plavby, základní principy vědy a techniky by zůstaly neodhaleny, neboť v každém objevu je obsažena určitá míra rizika. Galileo Galilei musel riskovat upálení, kapitán Cook sežrání kanibaly a madame Curie rakovinu, a my dnes těžíme z jejich odvahy. Co s tím… naučit se znovu žít s riziky, uznat je za nezbytnou podmínku pozitivního vývoje. Nemusíme se po hlavě vrhat do šílených nebezpečí, jen uvážit, co představuje větší hrozbu: zda přijetí určité míry rizika, nebo požadavek absolutní bezrizikovosti a v důsledku toho ustrnutí, úpadek a zaostání.

Energetická otázka je tedy řešitelná, jen kdybychom jednak nechali zbytečného panikaření, jednak zapřemýšleli, komu tím hrajeme do karet. To otázka vyčerpání nerostných surovin už je zapeklitější. Obvykle se úvahy toho druhu točí kolem ropy; o všem ostatním máme sklon říkat… ale co, ložiska železné rudy vystačí ještě na tři staletí, měděné aspoň na sto, uhlí na pětset let… Pětset let? To nám má stačit? Nebudou lidé chtít nějak žít i potom? Ono už teď… vandroval jsem před pár lety Čínou, proslulým to hospodářským zázrakem, a co vidím: ložiska štěrkopísku do dna vytěžená, vápencové kopce ohlodané do podoby bílých kostlivců… Kdy si i u nás začneme drbat hlavy nad tenčícími se zásobami stavebních materiálů? Vesele stavíme, cement pálíme, sklo tavíme… na kolik staletí ještě máme cihlářské hlíny, vápence a slínu, sklářského písku? Je nám to jedno? Nebo abychom se pomalu začínali starat, v čem budou bydlet a jaký život vést naši dědici? Je-li tato apokalypsa vůbec zažehnatelná, nezbývá dříve či později přejít na obnovitelné, tudíž rostlinné materiály. Ne že by to bylo úplně nemožné. Ale museli bychom začít s výzkumem nejraději už včera. Zde máte důvod k zamyšlení, zelení braši, jestli vám opravdu jde o trvale udržitelný vývoj, jak tvrdíte.

Zdroj