Silvestrovská pohádka: Tři zlaté povolenky tety Voršily

A také je nutné se zbavit vyumělkovaných konstruktů minulosti. Ve své tvorbě se o to pokouší třeba ČT, ale sama to nezvládne. Proto spatřila světlo světa i následující pohádka. Takže se pohodlně usaďte. Pohádka právě začíná.

Sen krále Jaromíra

Byl jednou jeden královský pár – král Jaromír a král Jiří. Zatímco Jiří byl domácký typ, Jaromír vyrážel do hlubokých lesů honit zvěř. Jednou však zabloudil. Když už se zdálo, že bude muset hlavu do mechu složit, narazil na uhlíkovou stopu. Dovedla ho na mýtinu, kde měl svoji chalupu uhlíř se svojí ženou, která byla právě v očekávání. Král byl přísný, a tak na uhlíře spustil: „Hej uhlíři. Víš, jakou svojí prací zanecháváš uhlíkovou stopu? Sice mne dnes zachránila, a tak budu-li u tebe moci navíc přespat, odpustím ti.“ Uhlíř se zalekl a řekl: „Můj pane, jsem jen chudý člověk a nevím, zda tě může uspokojit můj nuzný příbytek. Slož prosím hlavu u mne v podkroví. A svého hanebného řemesla zanechám a místo něj postavím mlýn větrem poháněný. Jen nevím, co tu budu vprostřed lesů mlíti.“ Nato mu král řekl: „Neboj. Zaručuji se ti svým slovem královským, že budeš na mlýn dotaci pobírat.“

V noci se narodil uhlířovi synáček. Král nemohl spát, a tak se podíval škvírou ve stropě do sednice. Nad novorozenětem se právě skláněly tři sudičky. První mu předpovídala život plný nebezpečenství, druhá štěstí, se kterým z nich vždy vyvázne. A třetí povídá: „Já mu dávám za ženu dceru krále, který tu nahoře v podkroví leží.“ Nato sudičky zmizely a chaloupkou se rozhostilo ticho. A král usnul.

Když se ráno probudil, přemítal o tom, co v noci viděl. On přeci žádnou dceru nemá, takže to musel být sen. S králem Jiřím se sice o dítě již dlouho pokouší, ale stále bez úspěchu. Vstal tedy a přikázal uhlíři, tedy vlastně mlynáři, aby jej z lesa vyvedl. Tak se i stalo. Když přijel do svého královského paláce, čekalo ho překvapení. Jeho královský partner Jiří jej uvítal s děťátkem na rukou. „Jsem rád, že ses vrátil se a já se mohu s tebou o velikou radost podělit. V zemi na východě jsem nám koupil dcerušku a dal ji po její původní vlasti jméno Krajinka.“ V tu chvíli králi Jaromírovi došlo, že to, co viděl v chatrči, nebyl sen. Zavolal tedy služebníka a povídá: „Půjdeš do lesa, najdeš chatrč, co z ní uhlíř větrný mlýn dělá. Mají tam novorozeného chlapce. Dám ti sebou peníze a za ně od něj dítě vezmeš. Cestou zpět ho do košíku dáš a po vodě pustíš. A on se utopí.“ „Ale králi,“ pravil sluha, „vody jsou kvůli klimatické krizi vyschlé. Jak můžu ho po vodě pustit?“ Nato král rozhodl: „Tak jej do nejhlubšího lesa zaneseš a tam ho necháš. A dravá zvěř se o něj postará.“ Jak král Jaromír poručil, tak sluha vykonal.

Smrkáček

Uteklo dlouhých osmnáct let. Z Krajinky vyrostla krásná princezna, která přinášela oběma králům jenom radost. Jaromír už zapomněl na podivnou příhodu z noci, kdy ji Jiří koupil. Dál vyrážel na lovecké výpravy. Jednoho dne jel kolem stavení rybáře. Bylo parno, a tak zastavil a přikázal jeho majiteli, aby mu vodu přinesl. Ten spravoval sítě, a tak zavolal: „Smrkáčku, podej králi vody.“ Zpoza stavení vyšel krásný mládenec a nesl džbán vody. „Švarného syna máš, rybáři,“ povídá, „je-li to tedy tvůj syn?“ „Je a není,“ odpověděl rybář, „je tomu osmnáct let, co kvůli klimatické krizi vody vyschly. I místo lovu ryb houby a lesní plody sbírali jsme, když jsme ho ve smrkovém lese nejhlubším našli. A tak dostal jméno Smrkáček a je pro nás jako vlastní.“ Králi se před očima zatmělo. Došlo mu, že před ní stojí jeho zeť tak, jak mu to sudičky přisoudily. Ale hned se vzpamatoval a povídá: „Potřebuju posla do královského paláce a nikoho s sebou nemám. Půjč mi pro tento úkol tohoto mládence, rybáři.“ Pak sedl a napsal králi Jiřímu list: „Mladíkovi, co ti list předá, dej bez meškání hlavu mečem setnou. Až se vrátím, ať je vykonáno.“ Pak psaní složil, zapečetil a přitlačil svůj prsten.

Smrkáček vydal se hned na cestu. Byla dlouhá a brzy jej dohnala tma. Naštěstí zahlédl mezi stromy světýlko. Vydal se k němu, až narazil na chaloupku, odkud vycházelo. Uvnitř byla stará babička, která jej pozvala dál: „Pojď dál, Smrkáčku a nic se neobávej.“ Chlapce překvapilo odkud zná jeho jméno, ale nenechal na sobě nic znát. „Nemohu. Jdu se psaním do královského zámku a zabloudil jsem. Nemohla byste mi, babičko, ukázat, kudy cesta vede?“ „I buď bez obav. Cesta je ještě dlouhá a ty si potřebuješ odpočinout. A dnes už beztoho nedojdeš. Zůstaň na noc, však nejsem cizí, jsem ti kmotrou.“ Mládenec si dal říci, najedl se a vzápětí usnul tvrdým spánkem. Babička mu psaní z kapsy vytáhla a dala mu tam jiné. Ráno se pak spolu rozloučili a Smrkáček vyrazil směrem ke královskému zámku.

Když do něj dorazil, předal králi Jiřímu list. Ten rozlomil pečeť a četl: „Mladíkovi, co ti list předá, dej bez meškání naši dceru Krajinku za ženu. Až se vrátím, ať je vykonáno.“ Jiřímu to sice bylo divné, ale mládenec se mu líbil a také princezna na něm mohla oči nechat. A tak nechal svatbu vystrojit. Po několika dnech přijel domů král Jaromír, a když viděl, co se stalo, rozzlobil se náramně. „Vždyť to byla tvá vůle pečetí stvrzená“, bránil se Jiří a podal mu psaní. Jaromír se podivil, cože obsahovalo a nechal si tedy zetě zavolat a vyptával se, co kde chodil. Ten mu vyprávěl, jak uprostřed lesa narazil na chaloupku, kde u staré babičky hlavu složil. Král seznal, že to byla třetí sudička, která mu jej za zetě přisoudila. Přemýšlel, jak se ho zbavit a pak povídá: „Co se stalo, nedá se změnit. Ale darmo mým zetěm být nemůžeš. Jsi další osoba na našem zámku, zvyšuješ tím jeho uhlíkovou stopu a zhoršuješ naše ESG. Chceš-li tedy naši dceru míti, musíš ji za věno přinést tři zlaté emisní povolenky tety Voršily.“ Věřil přitom, že tím se svého zetě zbaví. U tety Voršily totiž ještě nikdo nikdy s žádnou takovou žádostí neuspěl, a naopak tam svůj život ztratil.

Na cestě za zlatými povolenkami

Smrkáček se rozloučil s Krajinkou a šel. Nevěděl, kde Voršilu hledat, a tak šel, kam ho nohy nesly. Dorazil až k moři. Tu vidí loď a na ní převozníka. „Buď zdráv, převozníku.“ „I ty, mladý poutníku. Kam tě nohy nesou?“ „K tetě Voršile pro tři zlaté povolenky.“ „To je ještě dlouhá cesta a musíš moře překonat. Převezu tě, ale musíš mi slíbit, že se jí zeptáš, kdy bude konec mé roboty. Dvacet let už tu převážím a nikdo mě nejde vystřídat.“ Smrkáček mu to slíbil a on ho převezl.

Potom přišel k velikému zelenému městu, ale bylo celé smutné. Potká stařečka. „Buď zdráv, dědečku.“ „I ty, mládenče. Kam tě nohy nesou?“ „K tetě Voršile pro tři zlaté povolenky.“ „Ajaj, na takového posla tu dávno čekáme. Ukážu ti cestu, ale musíš mi slíbit, že se u ní zeptáš, jak by bylo našemu městu pomoci. Vrchnost nám po dlouhé roky dotace dávala, ale pak nejednou utrum. Lidé si však mezitím pracovat odvykli, a tak naše město chátrá. Jak by bylo zařídit, abychom zase zlaťáky dostávali?“ Smrkáček slíbil a dědeček mu cestu ukázal.

Potom přišel k jinému velikému městu. Kdysi celé červené, ale teď bylo z polovice pobořené. Nedaleko města narazil na mladého muže, jak hlavu v dlaních skrývá. „Zdravím tě,“ řekl Smrkáček. „I já tě zdravím, dobrý poutníku. Kam tě nohy nesou?“ „Jdu k tetě Voršile pro tři zlaté povolenky.“ „K tetě Voršile? Škoda, že si dříve nešel. Na takového posla tu totiž už dávno čekáme.“ A vyprávěl mu příběh stejný, jako dědeček z města zeleného. Smrkáček tedy slíbil i jemu pomoci a on mu cestu ukázal.

Potom šel dlouho a daleko černým lesem. Ten se před ním najednou otevřel a on spatřil palác, z jehož oken zářilo světlo do dáli. Byl to palác tety Voršily. Smrkáček vešel dovnitř, ale nenašel tam nikoho než starou babičku. Seděla, točila klikou u nějakého stroje. „Vítám tě, Smrkáčku“ povídá, „točím tu klikou, abych vyráběla sílu, která náš palác udržitelně do dáli rozzáří. Jsem ráda, že tě zas vidím. Copak tě sem přivedlo?“ „Král Jaromír nechce, abych byl darmo jeho zetěm, svojí přítomností na zámku zvyšoval stopu uhlíkovou a zhoršoval ESG. Prý musím přinést věnem tři zlaté povolenky tety Voršily. Přiznám se, že vůbec nevím, co to je. Pomůžeš mi babičko?“ Babička se usmála a povídá: „Jasně, že vím, k čemu je to dobré. Lidé moc dlouho ohně pálili, až poničili nebeský štít, co nás před Sluncem chrání. To začalo svítit tak moc, že hrozí všechny lidi uškvařit. A tak teta Voršila ve své moudrosti jen někomu dovoluje oheň zapálit. Že jsi to však ty a že tvůj pravý otec přestal uhlí pálit, tak já ti od ní povolenky získám. Ona však nenávidí lidi, a tak se před ní musíš skrýt.“ Smrkáček poděkoval, přičemž na sobě nedal znát zděšení nad tím, že jeho pravý otec je jedním z těch, co klimatickou krizi způsobili. Pak si však vzpomněl na svůj slib, co dal těm, co mu cestu ukázali a poprosil babičku, aby se i na to zeptala. „Zeptám,“ řekla, „ty se tady za káď skryj a dej pozor, co řekne.“

U tety Voršily

Najednou strhl se venku vítr a oknem do světnice přiletěla stará babice se zlým obličejem. Byla to teta Voršila. „Čichám, čichám člověčinu!“ povídá, „kohopak tu matko máš?“ „Dcero moje, kohopak bych tu mohla mít, abys ty ho neviděla? Ale ty celý den lítáš a dohlížíš, aby se všem lidem dobře dařilo a tam se té člověčiny načucháš.“ Voršila neřekla na to nic a sedla k večeři. „Máš nejspíš pravdu, matko. Všichni chtějí mé zlaté povolenky, plazí se přede mnou, a tak se mi ten jejich člověčí smrad do hlavy dostal. Mám je všechny tady v měšci, co u pasu nosím.“

Po večeři položila svou šedivou hlavu babičce na klín a počala dřímat. Když babička viděla, že usnula, pomalu jí z měšce jednu povolenku vytáhla a hodila ji za káď, kde se Smrkáček skrýval, až to cinklo a Voršilu probudilo. „Co mi chceš, matko?“ zeptala se. „Nic, dceruško, nic. Dřímala jsem a měla jsem divný sen. Zdálo se mi o zeleném městě, ve kterém zdroj dotací vyschl. Jaká je pomoc, aby zas zlaťáky tekly?“ Voršila pravila: „Snadná pomoc. Ti lidé se brání dobré věci, co jim vrchnost přináší. Ať zavedou, že i v jejich městě se bude moci žena vdát za ženu a muž oženit s mužem. Vlastně omužit. Pak jim zase dotace potečou jak dřív.“

Když Voršila znovu usnula, vytáhla jí babička z měšce další povolenku a zase jí za káď Smrkáčkovi hodila. Ale znovu to cinklo a Voršila se opět probudila. „Co zase máš, matko?“ „Nic dceruško, nic! Dřímala jsem a zdálo se mi něco divného. Vlastně to samé jako předtím, jenom město to bylo červené. Je nějaká pomoc?“ „Snadná pomoc,“ pravila Voršila. „Ti lidé tam se také brání dobré věci, když se nechtějí nechat lékaři a učenci z dalekých zemí s nekompatibilní kulturou obohatit. Ať jim otevřou dveře do svých domovů a dotace budou dostávat jak dřív.“

Potom zase brzy usnula, babička jí vzala třetí povolenku a opět ji hodila Smrkáčkovi za káď. Voršilu to zase probudilo. „Což mě, matko, spát nenecháš?“ řekla mrzutě. „Nehněvej se, nerada jsem tě vzbudila. Ale přišla na mě dřímota a měla jsem zas podivný sen. Zdálo se mi o převozníkovi, co už dvacet let převáží přes moře a nikdo ho nejde vysvobodit. Kdy bude roboty jeho konec?“ „Hloupé sny matko máš. A rada snadná je. Zařídím, aby se o jeho robotu aktivisté zajímali a zlaťáky jim na to dám. Ti už najdou způsob, jak ho od roboty osvobodit. Ale už mi dej pokoj. Musím časně ráno vstát a zase konat dobro, ať už se to lidem líbí, nebo ne.“

K ránu strhl se zas venku vítr a na klíně své staré matičky probudila se místo babice mladá dívka plná síly. Jen obličej měla stejně zlý jako večer. Dala matce sbohem a vyletěla oknem ven. Babička odklopila káď a řekla Smrkáčkovi: „Máš své tři zlaté povolenky a na ty tři věci odpověď už taky víš. Jdi spánembohem.“ Ten babičce pěkně poděkoval a šel.

Návrat domů

Když přišel do červeného města, ptal se ho král, jakou jim nese novinu. – „Dobrou,“ řekl Smrkáček. „Otevřete brány a dveře svých domů a pusťte do nich lékaře a učence z dalekých zemí s nekompatibilní kulturou, aby vás obohatili. A budete zas dostávat dotace jak prve.“ Král to dal hned udělat a když viděl, že se pokladnice opět zaplnily, daroval Smrkáčkovi vůz, co koně k jízdě nepotřeboval, protože jej síla Slunce poháněla. Smrkáček do něj nasedl a jel. Pak však Slunce za obzor zapadlo a vůz se po chvilce zastavil. I nechal ho tam a šel dál pěšky.

Pak přišel do zeleného města. I tam se hned ptal král, jakou jim nese novinu. „Dobrou!“ řekl Smrkáček. „Oddejte ženy s ženami a muže s muži a zlaťáky k vám potečou zas jako dřív.“ Král nařídil to hned všechno udělat a pokladnice se opět naplnily. Za svou pomoc pak Smrkáček dostal vůz, co koně k jízdě nepotřeboval, protože jej síla větru poháněla. Smrkáček do něj nasedl a jel. Když však přestalo foukat, vůz se zastavil. I nechal ho tam a šel dál pěšky.

Když k moři dorazil, ptal se ho převozník, zdali se dověděl, kdy bude vysvobozen. „Dověděl,“ řekl Smrkáček, „ale dříve mě převez, pak ti povím.“ Převozník se sice vzpouzel, ale když viděl, že není jiné pomoci, převezl ho. Na druhém břehu pak uviděli divnou věc. Spousta podivně oblečených mladých lidí sedělo jak k zemi přibitých na cestě k přívozu. „To přímo teta Voršila ti je sem poslala,“ pravil Smrkáček. „Ale co tu dělají?“ Nato jeden z nich pravil: „Jsme aktivisté a tu jsme k zemi přibiti, abychom zabránili každému se na přívoz dostat a on tak tvoji práci převozníka zneužíval. Smrkáčka ještě propustíme, ale každý další na nás jako na skálu narazí.“ Převozník si sice představoval osvobození od roboty jinak, ale protože to byla pomoc přímo od tety Voršily, neodvážil se to říct nahlas. Byl to prostě člověk nevděčný. I rozloučil se Smrkáček jak s ním, tak s aktivisty.

Smrkáček zetěm královským

Čekala ho ještě dlouhá cesta, ale konečně do královského paláce dorazil. Král Jaromír ani svým očím nevěřil, když mu Smrkáček tři zlaté povolenky tety Voršily předal. A dcera jeho plakala radostí, že se zas vrátil. „A jak si k těm povolenkám přišel?“ ptal se Jaromír. A tak Smrkáček vypravoval, jak u tety Voršily pochodil, kterak dvěma králům dopomohl k dotacím a jak za to dostal vozy, co koně nepotřebují, ale nechal je na cestě stát, když přestalo Slunce svítit a vítr foukat. „Vozy, co koně nepotřebují?“ opakoval si potichu král. „Kdybych je tak měl. Že bez Slunce svitu a větru nejedou? Slunce svit i vítr budou poddaní do pytlů chytat a pak zase vypouštět, až bude třeba s vozy jet. A ten hlupák je tam nechal. Raději pro ně sám zajedu.“ A bez meškání vydal se na cestu. Od té doby ho v království nikdo neviděl.

A tak se stal uhlířův syn zetěm královým, jak sudička přisoudila. A král Jaromír? Stále ještě čeká, až ho aktivisté k přívozu pustí.

Na motivy pohádky Karla Jaromíra Erbena