Skleníkový efekt aneb Patálie s klimatem
Uveřejněno dne 23 října 2019 000 9:03
Potřebujeme autoritativní vládní formu, abychom prosadili konsensus o skelníkovém efektu (David Stearman & Joseph Wayne Smith, Austrálie)
Ejhle! Už je kočka z pytle venku. Demokracie sem, demokracie tam, hloupý lid pořád nechce rozumět, jaké nebezpečenství mu hrozí z toho skleníkového efektu, tak to musí jít na komando. Jsem docela zvědav, kolika ještě takových konsensů se dožijeme, neboť sporných témat je mnoho a trpělivost dobrovolných zachránců světa s nechápavým občanstvem omezená. Ale to by se všechno ještě nějak sneslo, kdyby dobrovolní zachráncové hráli ten svůj klimatický mariáš alespoň poctivě. Kdyby ve snaze dojít k předem stanovenému výsledku nevyzdvihovali jednu stránku problému hlasy velikými, druhou skromňoučce opomíjejíce. Pokusím se následujícími řádky s plným vědomím své omylnosti najít v tom rozporu nějaký pořádek.
Máme my lidé Západu jen omezenou možnost zasahovat do klimatických změn, skleníkový efekt v to počítaje. S autoritativní vládou nebo bez ní, nezměníme, co se peče na jih od evropských břehů, lavinovitý růst tamního obyvatelstva především. Když se populace některých tzv. rozvojovch zemí – sám ďábel má vědět, v čem spočívá ta rozvojovost – zdvojnásobuje každých třicet let a obzvláštní borci to stihnou i za dvacet, nelze se diviti, že stejným tempem se násobí potřeba orné půdy. Jelikož ji nelze získat jinak než kácením lesů, ubývá této krajinné komponenty, až – nestane-li se zázrak – nezbude žádná. Už před čtvrt stoletím jsem měl v Indii příležitost pozorovat rychlé scvrkávání kdysi rozlehlé džungle do nevelkých plošek chráněných reservací, a proměnu vší ostatní plochy v suchou, trnitou polostep. Situace v ostatních zemích ohleduplně zvaných rozvojovými není příliš jiná; čím to?
Musíme vzít na vědomí – nebo nemusíme, ale realita nás k tomu přivede sama –, že národy tohoto světa se dělí krom jiného na menšinu dělající si starosti o budoucnost vlastní i svého potomstva, a většinu nedělající si starosti vůbec o nic. To se týká též klimatických změn, předmětu tolika vzrušených, neřku-li hysterických debat. Můžeme k ukonejšení provinilého svědomí omezit jízdy autem a létání letadly na minimum nebo se bez nich obejít úplně, můžeme dobrovolně omezit konsumaci masa a mléka (jelikož kravám vychází zpod ocasu metan, plyn produkující dvacateronásobek skleníkového efektu než CO2, co je kolem něj tolik nářků), zbytek lidstva nás v tom nenapodobí, spíš mu budeme za blázny. Co by se s tím dalo počít… snad jen nechat kajícnického sypání popele za všechny hříchy světa na svou západní hlavu, byť to leckomu dělalo tak velice dobře, a porozhlédnout se po světě, kde se nachází epicentrum klimatické bezohlednosti. V tom nám může být nápomocna informace, již jsem dnes už před sedmnácti lety našel v Lidovkách:
Klimatické změny má na svědomí 26 milionů km² rozlehlá a 3 km silná vrstva toxických látek nad jižní Asií. Pohyblivá polévka sazí, kyselin a popele pochází ze spalování přírodních materiálů, dřeva a hnoje, kterými topí miliony domácností… velký podíl mají lesní požáry.…
Lze míti za to že dnešní stav nebude lepší, spíš se toxická vrstva ještě o nějaký milionek km²roztáhla a o nějaký kilometříkzesílila, v přímé souvislosti s kvapným růstem počtů obyvatelstva v tzv. třetím (kde je tem druhý, medle) světě . Mnoho se proti tomu asi podniknout nedá, protože přímého dohledu na země vyznačující se lavinovitým množením se Západ vzdal a poukazy na pravděpodobné následky si tamní hodnostáři nechávají nepovšimnutě plynout kolem uší.
Nicméně, určitý prostředek nátlaku by Západu možná ještě zbýval: vázat rozvojovou pomoc na utlumení množivosti. Tři dětičky v rodině stačí, milí Afričané; trváte-li na desítihlavých dětských hejnech, nepočítejte s naší pomocí. Byli bychom sami proti sobě; už tak máme dost svízelí s hromadnou migrací z končin, jejichž úživnost pokulhává za rozplozovací zdatností, a nestojíme o to, aby jich ještě přibylo.
Luděk Frýbort Hannover, 18. září 2019