STRATEGIE: Jak prosadit pravici

Murray Rothbard ve svých článcích, které napsal v devadesátých letech minulého století, analyzuje strategické varianty boje proti liberální levici a předkládá jejich výhody a nevýhody. Píše o nich:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Jednou z možných strategií je vzdělávání. Myšlenky jsou podle této strategie kritické a propadají postupně dolů společností od špičkových filozofů k jejich následovníkům a nakonec k politikům, žurnalistům, jejichž prostřednictvím se dostanou k masám. Proto je úkolem obrátit na stranu svobodné společnosti špičkové filozofy, kteří prostřednictvím svých následovníků ovlivní i široké masy.

Tudy cesta nevede
Samozřejmě, že myšlenky jsou důležité, ale tato strategie má několik zásadních nedostatků. Za prvé její úspěšné dokončení zabere stovky let. Za druhé si mnozí lidé všimli, že strategie propadávání myšlenek společností naráží na záhadnou blokádu. Mnoho vědců má jiný názor na environmentální otázky než levicoví hysterici, ale přitom jsou to pořád ti samí levicoví hysterici, kteří dostávají prostor v médiích.

Kromě toho strategie vzdělávání přehlíží jeden kritický prvek. Nerad to prozrazuji, ale intelektuálové, akademici a média nejsou motivováni pouze hledáním pravdy. Jejich ekonomické zájmy stejně jako touha získat prestiž a uznání jsou závislé na rozsáhlém sociálním státu.

Tlak na vládu
Druhou pravicovou strategií je tiché přesvědčování ne v akademických luzích a hájích, nýbrž přímo v koridorech vládní moci prostřednictvím různých lobbistických organizací. Taková strategie může být samozřejmě velmi příjemná pro lobbisty a nabízet dobře placené pozice, ale to je právě její problém.

Nedostatkem strategie tichého přesvědčování je, že dobře funguje pro rozšiřování státní moci, ale nefunguje obráceně, je-li naopak cílem omezování státní moci.

Je důležité si uvědomit, že politik u moci nechce žádné vzruchy v politice, potřebuje, aby uklidněná veřejnost pokračovala v poklimbávání.

Inspirující populismus
Proto správnou strategií pro pravicové síly musí být to, co můžeme nazvat pravicovým populismem: vzrušujícím, dynamickým, neústupným a konfrontačním, inspirujícím nejen zneužívanou veřejnost, ale často i pravicové intelektuální kádry. A protože v současnosti jsou intelektuálové a mediální elity součástí různých liberálních skupin, které jsou zarytě nepřátelské vůči skutečné pravici, je nutný charismatický vůdce, který je schopen obejít média a oslovit veřejnost přímo.

Můžeme takové síly nazývat konzervativní? Liberálové, pokud narazí na někoho, kdo chce zrušit jejich progresivní program, říkají, že to není konzervativní politik, nýbrž politik radikální. Dobrý konzervativec je pro ně někdo, kdo po letech vlády liberální levice nechce nic zpětně rušit, ale pouze se snaží zpomalit tempo přechodu k všeobjímajícímu státu.

Proto se ptám? Jak dlouho budeme hrát tuto hru, kterou nám předepsala levice?

Spravedlivé rozhořčení versus radikální nenávist
V závěru Murray Rothbard varuje, že protesty, jež pocházejí z opačných stran politického spektra, budou nazývány zcela odlišně:

Neuvěřitelně úspěšnou strategií levice je pojmenování nesouhlasu na levici a pravici. Nespokojenost na straně těch správných hochů a dívek, kterými je nějaká autorizovaná utlačovaná skupina, je nazývána hněvem. Slovem, jehož vyznění je svým způsobem noblesní.

Na druhé straně není nesouhlas nějaké vybrané skupiny, která někoho utlačuje, nazýván hněvem. Její nesouhlas je nazýván nenávistí nebo záští, slovy, která vyvolávají představu čirého zla.

Napsáno v devadesátých letech minulého století po pádu komunistického bloku.

Zdroj