ÚVAHA: Boj proti změně klimatu způsobené člověkem
Uveřejněno dne 6 září 2019 000 14:36Boje se neboje, dávám se do boje. Život je boj, ale takový obyčejný o potravu, pohodu, přežití, to vše je pochopitelné, ale jsou boje abstraktní, přesahující člověka, jeho chápání i délku života a to je jiná liga.
Možná si vzpomínáte na boj za mír, za svobodu, za všelijaká práva. Dějiny jsou prý dějinami válek, ale také asi budou dějinami bojů! Bojů, při kterých sice nevybuchují šrapnely, ale ono Švejkovo zvolání: „Co blázníte, dyť jsou tady lidi!“ je někdy na místě, protože ten princip, že není čas zjišťovat, kdo je kdo a co je co, funguje i u bojů nekrvavých a neméně bezohledně.
Dneska je na pořadu dnů i roků Boj proti změně klimatu způsobené člověkem.
Člověk, to už nezní hrdě! Člověk, to zní emisně! Se všemi důsledky!
Čas spravedlivě posoudí, který boj nadělal více škody a který více užitku. Já se na to dívám v zrcadle bojů minulých a přimlouvám se za odstranění onoho „způsobené člověkem“ (boj proti boji proti změně klimatu způsobené člověkem), protože to je docela nebezpečné a u obecných problémů to nikdy nic dobrého nepřineslo (je to v podstatě kampaň a šikana někoho) a mnohdy nutné řešení problémů to svedlo na slepou kolej. V tomto případě si navíc myslím, že je tam schovaná i kulišárna – kvůli korektnosti a nepřijatelnosti tam totiž chybí upřesnění: Způsobuje to snad každý člověk bez rozdílu? Fuj! Jak nás to mohlo napadnout! A kdo tedy? Můžeme hádat! Tipnul bych si, že celý název akce je: Boj proti klimatické změně způsobené evropským člověkem. Nebo je snad kampaň cílená do Afriky či do Asie?
Stanovením lidského způsobitele dostává boj jinou úroveň a směr, už se moc nehledí na vlastní předmět boje (klima či přírodu), ale na stanovené limity a cíle na lidském materiálu: hlupáky usměrnit a převychovat a nepřevychovatelné eliminovat. Pálíš – působíš, maso jíš – působíš, jezdíš a lítáš – působíš, množíš se – působíš, vaříš a topíš – působíš …
Nejde už o to, aby bylo méně zvratů počasí nebo aby se dobře zvládaly, aby byla mírnější léta a tvrdší zimy – úsilí sleduje uhlíkovou neutrálnost – ať to stojí, co to stojí, ať si počasí třeba i nečasí, ať si lidé jsou třeba i nelidé.
V pozadí skřípe mlýnek na ono způsobující maso (zatím mele jen přislíbené nenarozené evropské děti, popř. opičky z vykácených pralesů). Člověk se ale nestane hodným šikany proto, že nevěří něčemu novému. Způsob života se nestane ze dne na den zločinem jen proto, že nesplňuje nové představy o pokroku či nově stanovené limity. Symbolický je osud aut: Šrotování hříšných aut, která jsou obrazně 10x dokonalejší a šetrnější k ovzduší než jejich pár let starší braši nebo než to, co se v miliónových počtech hýbe po cestách v některých lidnatějších zemích světa.
Ztrestat Evropu, která je obrazně 10x ekologicky sešroubovanější a šetrnější k zemi, vodě i vzduchu než některé nejlidnatější země světa.
Svádění kdečeho neuchopitelného na člověka tu je a bylo.
Boj proti různým nepříjemnostem a pohromám způsobeným čarodějnicemi, Židy a divnými komunitami. Boj proti nepořádku na světě způsobenému existenci nekvalitních lidských ras na zemi.
Boj proti neúrodě způsobené kulakem, boj proti chabým hospodářským výsledkům způsobeným spiklencem uvnitř i vně strany…
Všechny tyto boje mají společné to, že s vlastním problémem moc nehnou, ale lidskou příčinu problému dokáží úspěšně potrestat či zničit, to je už natrénováno a s uvědoměním a vypnutím některých čidel svědomí to zvládne po základním zaškolení každý! Praktické výsledky nic moc – doba nová, pokroková bývá zpravidla hladomorová.
Jak by asi dopadla loď, kde by kapitán vyhlásil boj proti blížící se bouři způsobené posádkou? Místo kasání plachet, utěsňování paluby a oprašování záchranných člunů by se hledalo, kdo z posádky se rouhal, popř. čůral do větru, a počítalo by se, kolik z nich je třeba hodit přes palubu či kolik ran bičem je třeba, aby se bouře utišila.
Selským rozumem vedený boj proti neúrodě vede k analýze… a pak k pohnojení, zavlažení, odvodnění, novým odrůdám.
Boj proti neúrodě způsobené člověkem analýzu nepotřebuje – vše je dáno – zatočit s těmi kdo to přičiňují: Šikana – úrody záchrana! (Univerzální záchrana… i klimatu, správnosti, pořádku, pokroku a čehokoli.)
Ale k dnešku, který zatím není tak drastický. Předně, člověk coby návštěvník země bojuje hlavně s důsledky toho, co přináší pobyt na zeměkouli – ptá se v první řadě jak žít a přežít, ne kdo za to může. (Nejen na ptáky, ale i na mnohé příčiny jsme krátký.)
Nebyl by proto účinnější boj proti důsledkům všelijakých nečasů bez ohledu na to, kdo a co je působí? Pevnější domy odolné větru i bouři, pole a lesy odolné suchu i mokru, uznání, že krajina je živý organismus, že to není výrobní linka v hale, kde mohu vyrábět cokoli podle nálady trhu a dotačních či spasitelných nápadů. (A po splnění dotačních podmínek – potopa! Nebo lépe – dotační mrtvola.)
Nebylo by to konstruktivnější než trvat na tom, že příčina je odhalena a cesta stanovena a kdo nevěří, je pitomec? Neprospělo by to víc než monokultury slunečníků, větrníků, olejníků, biokřovníků a přimíchávání elektroaut do dopravy?
Slyším, že ne, že lépe je odstranit příčiny než hasit následky, jenže tento způsob odstraňování zdá se mi poněkud rozmarným!
Člověk působí ledaco, ale změnu klimatu člověk působí minimálně – kdo nevěří, ať do minulosti/budoucnosti běží.
Zato boj proti změně klimatu v průmyslovém pojetí je člověkem vedený a má devastující účinky na krajinu, přírodu i na lidskost – divné myšlení, mluvení i konání se dere na světlo a je oblečené do šatů pravdy. A v přírodě se ničí to, co zbylo po komerčním těžení spasitelným byznysem, stejně bezohledným k přírodě i k lidem, ba ještě bezohlednějším, protože je posvátný a i mnohé zákony fyziky, ekonomiky, přírody i lidskosti před ním musí padat na kolena.
Že to poškodí ekonomiku, je asi pravda, ale to se dá napravit, jenže poškození přírody a znehodnocení krajiny je někde asi nevratné. Ochránci přírody, tady byste se mohli projevit – chraňte přírodu před zachránci klimatu!
Ideologický kapitalista má snadný život, nemusí se moc starat o užitečnost, lákavost ani ekologičnost výrobků, on má odbyt a imunitu zajištěnou ideologií! Ono vysmívané kupčení s odpustky funguje i dnes, mistře Jene – odpustky jsou průmyslově vyráběné ve velkém, reklamace nespásy se neuznává.
Klasický model podnikání vede k možnému zbohatnutí či obohacení všech, když ne penězi, tak aspoň se obohatí užitkem nebo potěšením z vypodnikaných funkčních, užitečných, životzpříjemňujících věcí. Podnikání pro změnu světa k lepšímu vede také ke zbohatnutí, ale jenom úzké skupiny, všichni ostatní to financují. Ale těší je to? Tak schválně, z které průmyslové věci, iniciované změnou klimatu, máte pocit, že je dobrá a stálo to za to?
Moc jich asi nebude, ale to neznamená, že v tom směru není možné nic užitečného vymyslet a vyprodukovat. To by ale asi nesměl být tento průmysl tolik dotovaný a zpolitizovaný. Současný (dočasný) stav je jenom další stupeň deformace podnikání: po plánovaném, kdy šlo o to splnit plán, po dotovaném, kdy šlo o to, kdo dřív a správně vyplní formulář, nastupuje ideologický byznys!
Tu už není riziko a ohled na trh, nákup spasitelných věcí je povinnost daná zákonem! Plánované hospodářství nevytřelo kapitalistům zrak, trh si diktoval a o plánované zboží byl někdy neplánovaně nezájem. Kdežto plánované spasitelné hospodaření je dokonalé – vytře zrak nám všem.
Ale ještě k vyhraným bojům, kdy se nehledal viník v člověku.
Je na co být hrdý. Jsou boje, které lidstvo aspoň v evropských zemích vybojovalo a stále drží a posouvá linii a díky tomu se tu žije tak, že celý zbytek světa by tu rád bydlel. Mnohde na Zemi se tyto boje nevedou, lidé se řežou jen tak mezi sebou a tato vítězství moc dobrého pro životní úroveň nepřinášejí. (Mezinárodní dělba boje funguje, ale bohužel funguje i výměna know-how: my vám techniku – vy nám fanatismus.)
A o mnohá tato naše vítězství přijdeme, když opustíme dosažené mety vrhajíce se na úplně jinou frontu. Je to ověřeno praktickými pokusy v různých dobách i na různých světadílech: Národ, který si nevšímá chyb svých sousedů, je nucen je kopírovat.
Ohromná studnice zkušenosti je Asie, tam jsou výsledky pokusů efektní, zejména když se zde evropské myšlenky (dobré či špatné) spojí s asijskou mentalitou k nevídanému technickému pokroku či k nelidskému zmaru. Dneska se to vrací a je snaha vštěpit Evropanům mentalitu asijskou, ke kampaním a poslušnosti vhodnou.
V čem jsme tedy zvítězili a zatím vítězíme: například „Boj proti ročním dobám“ – míněno – jejich důsledkům.
Kdysi bylo největším nepřítelem budování socialismu jaro léto podzim a zima.
Dneska je to jednodušší, největším nepřítelem budování šťastné budoucnosti je klima, klima, klima a klima a jemu také chceme poroučet, ale výsledky zatím nejsou, na roční doby jsme ale vyzráli. Jaro a léto jsou měsíce pohody, zima a podzim jsou měsíce hladu, strádání a smrti, a tak se člověk bránil, mnoho kroků opravdového pokroku bylo třeba: pěstování plodin do zásoby, stavění obydlí, chystání otopu, pletení svetrů, čepic a rukavic, a hle – i v lednu je jak v máji – celoroční pohoda zdraví i milování je tu.
Kdyby naší dávní předci bojovali proti důsledkům chladné roční doby placením šamanům a vynášením Mařen už v říjnu, kde bychom byli?
A co boj proti denním dobám?
Ráno, poledne, večer a noc – je to omezení. Plašiče bubáků nepomohou, ani vítání slunce navečer: kvalitní osvětlení, domy, okna, rolety, káva, prášky na spaní, nonstopy, noční kluby, denní bary, nepřetržité provozy… a nezávislost na denních dobách je tu – zdraví to ale neprospívá.
Boj proti vzdálenostem: cesta kolem světa za 80 hodin a lidé jakkoli vzdálení jsou si díky poště, telefonu, telegrafu, Skype blízko.
Boj proti neštěstí: pojištění všeho druhu.
Boj proti stárnutí: proti věku není léku, ale boj proti důsledkům stárnutí se vede úspěšně –
dlouhověkost, dlouhofunkčnost, ne mátohy Struldbrugů z Gulliverových cest, náhradní zuby, klouby, uši, brýle, orgány, léky na vše, prostředky proti bolesti, prevence, lázně, hygiena, přístroje.
Byla doba kamenná, ledová, bronzová, železná i plastová, byla revoluce průmyslová, Říjnová, kulturní, informační, sametová i sexuální, byla doba bezstarostného těžení a hubení i doba úzkostlivé, až přehnané ochrany, je doba klimatického bláznění… byli jsme a dá-li Pánbůh budeme dál. J.C. snad potěší, že na závěr použiji jeho optimistickou myšlenku:
Když klima zlobí – Gréta pláče – Čech se přizpůsobí.