Václav Klaus: Francouzská kritika fanatismu stoupenců globálního oteplování

Recenze knihy Pascala Brucknera „The Fanaticism of the Apocalypse“

Pascal Bruckner, významná osobnost soudobé francouzské literární scény, příslušník levicové „nouveaux philosophie“, napsal důležitou knihu pro Francouze, ale neméně důležitou knihu i pro nás, kteří jsme většinou odkojeni anglosaským myšlením a kteří ve společenskovědní oblasti Francouze trochu podceňujeme, resp. podsouváme jim velmi neliberální myšlení.

Francouzský kontext zmiňuji záměrně, protože si dobře vzpomínám na velmi podivné, minimálně řečeno, vlažné přijetí francouzského vydání mé knihy „Planéte Bleue en Péril Vert“ (IREF, 2009), kdy jsem měl – i z reakcí lidí na francouzské pravici – pocit, že je toto téma globálního oteplování ve Francii zcela tabuizováno. Francouzský originál Brucknerovy knihy vyšel v roce 2011 a je velmi cenné, že byla kniha přeložena do angličtiny. Jsem moc rád, že jsem letos v srpnu objevil její velmi pozitivní recenzi v časopisu The Weekly Standard, protože jinak bych si jí v záplavě na celém světě dnes a denně vznikajících nových knih na toto téma určitě nepovšiml.

Kniha je to moc pěkná. Je nesmírně široce rešeršně podložená, je v ní řada silných a originálních formulací, ale je to kniha francouzská – gejzír myšlenek, ale trochu chaotický celek, který  svým způsobem myšlení nejsem schopen s jistotou uchopit (a popsat). Něco však jasné je až moc dobře. Alarmistům globálního oteplování, environmentalistům (Bruckner mluví spíše o ekologistech) a zeleným všeho druhu autor nic nedaruje a nic neodpouští. A hrozbu, kterou vidí právě v těchto lidech (nikoli hrozbu lidmi způsobeného globálního oteplování), bere velmi vážně. Hned na str. 3 knihy se plně vymezuje, když říká, že „pro ekologisty je příroda pouze holí, kterou používají, aby pomocí ní mohli tlouci lidské bytosti“. I já si myslím, že je pro ně příroda jen prostředkem, nikoli vlastním cílem. Stejně tak souhlasím s recenzentem Stevenem F. Haywardem, že environmentalismu primárně nejde o ochranu přírody, neboť „chce očistit lidstvo“. Tyto postoje považuje Pascal Bruckner za „antihumanismus“ a za „neoasketismus“.

Autor se obává, že ekologismus už vyhrál několik desetiletí probíhající „bitvu idejí“ a že bude velmi obtížné vrátit to zpět. Vidí to i v tom, že „všechno bláznovství bolševismu, marxismu a trockyismu bylo – v exponenciálně zesílené formě – použito ve jménu záchrany planety“ (str. 19) a že tomu lidé více a více věří. Dodal bych, že jsou v dnešním světě zatracování a pošlapávání tradičních západních hodnot, v éře politické korektnosti, bezprecedentní mediální manipulace, postpolitiky a postdemokracie lidé natolik zmateni, že jsou připraveni skočit na lep jakémukoli novému náboženství či náboženství se podobající ideologii. Varovné by to pro nás být mělo.

Pascal Bruckner je autor, který se nepokouší amatérsky plést se do vědy vůbec a do vědy o klimatologii zvláště, protože dobře ví, že o to v této „bitvě idejí“ vůbec nejde. Velmi sympatická je mi i jeho kritika mimořádně silné role, kterou v tom všem hraje tzv. princip předběžné opatrnosti, který se stal zásadním popřením standardní vědecké, na důkazech a datech založené analýzy nákladů a výnosů a základním argumentem ve prospěch používání tzv. „vědeckého konsensu“, který znamená ničivé opuštění do nedávna nezpochybňovaného Popperova konceptu falsifikace. Podle Brucknera je „princip předběžné opatrnosti metodou jak postupně vytlačit vědu z lidského rozhodování“ (str. 114). Já bych řekl, že nejen vědu, ale i zdravý rozum.

Bruckner je bystrý a šikovný literát a umí hezky pointovat myšlenky:

– „v roce 2009 zelení ve Švýcarsku požadovali zrušení švýcarské armády, protože ta je už dnes zbytečná – jediným skutečným nebezpečím je globální oteplování“ (str. 12);

– francouzský poslanec v Evropském parlamentu Yves Cochet navrhl, aby „byly pokutovány rodiny, které uvažují o třetím dítěti, na základě argumentu, že dítě je – z hlediska emisí CO₂ – rovnocenné 620-ti letům moderního letadla mezi Paříží a New Yorkem v obou směrech“ (str. 15);

– tentýž poslanec navrhuje, abychom každý „snížili svou spotřebu elektřiny o 50 % tím, že bychom začali maximálně využívat denní světlo“ (str. 115);

– známý ekologista Amory Lovins žádá, abychom si sami „snížili svůj denní příděl wattů“;

– Michel Rocard srovnává „naši pasivitu vůči zvyšujícím se teplotám se zločiny proti lidskosti“ (str. 30);

– a já se musím přiznat, že mne – jako snad každého z nás, kdo neumí účinně omezit svou denní spotřebu kalorií – pobavila věta, že „jíst je téměř tak nebezpečné jako bungee-jumping“ (str. 108).

Bruckner si dobře všímá i toho, že „součástí ideologie ekologistů je tvrzení, že mimořádně vzrostl počet katastrof“ (což daty potvrzeno není) a hlavně toho, že „v posledních dvou desetiletích přestaly existovat přírodní katastrofy“ (str. 77), protože všechny katastrofy, ke kterým došlo, způsobili lidé! To je mimořádně hluboký a originální postřeh.

Knihy tohoto typu jsou důležité, souboj idejí nesmíme nechávat hrát podle not té druhé strany. I my musíme mluvit, psát a argumentovat. Jinak zvítězí názor těch druhých, že „příroda, stejně jako Bůh, jsou němí, a proto se musíme stát jejich tlumočníky“ (str. 83). Právě tomu, aby oni byli jejich výlučnými tlumočníky, je třeba zabránit.

Václav Klaus, Recenze knihy Pascala Brucknera, The Fanaticism of the Apocalypse, Polity Press, Malden, USA, 2013, 204 stran.

Publikováno v deníku Lidové noviny dne 4. Prosince 2013.

Zdroj