Václav Klaus: Nemáte rád lidi!
Uveřejněno dne 5 srpna 2013 000 11:51
Václav Klaus odpovídá neomarxistovi a zelenému fanatikovi Janu Kellerovi: Nemáte rád lidi! Názory extrémně levicového a navíc zeleného, což je ale vlastně totéž, ideologa (skrývajícího se za profesi sociolog) už dlouhá léta nečtu a nekomentuji. Považuji to za zbytečné a nevěřím, že by to mohlo mít – u něho – nějaký efekt.
Jeho článek v Právu (čtvrtek, 25. července) by však neměl zůstat nepovšimnut. Název článku mne nejprve oklamal. Divil jsem se, že Jan Keller nalezl v naší polistopadové realitě něco tak pozitivního, aby článek nazval slovy: „Vcelku dobrá zpráva“. Teprve při jeho čtení jsem pochopil, v čem ta dobrá zpráva je. Jan Keller se raduje z projekce vývoje obyvatelstva, kterou den předtím zveřejnil Český statistický úřad. Podle ní nás do roku 2100 o čtvrtinu (Keller říká o třetinu) ubude. Nechme stranou kvalitu této projekce, její statický extrapolační ráz, protože o to mi v této souvislosti nejde. Snad jen, že takto mechanicky se predikce dělat nemohou. Vadí mi ale hodnocení této předpovědi panem Kellerem.
Já – na rozdíl od něho – žádnou radost z toho, že nás bude méně, nemám. A navíc neznám zemi, stát, národ, kde by se z něčeho takového radovali. Jaké jsou důvody Kellerova postoje? Některé z nich uvádí, ale některé neuvádí.
Václav Klaus
Neuvádí, že je socialistickému a zelenému internacionalistovi (uvažujícímu v duchu hesla „Proletáři všech zemí, spojte se“) úplně jedno, co se děje s jednou zemí, s jedním (byť vlastním) národem, protože jemu jde o celek, svět, planetu.
Uvádí, jako člověk propadlý iluzi či doktríně o vzdělanostní společnosti, že je dobře, že mladí lidé nemají děti, protože je lepší, že se vzdělávají. Nemůžeme přece od vysokoškoláků „očekávat, že by zároveň chtěli a mohli fungovat jako jesle a mateřská školka“. Takto absurdní výrok jsem už dlouho neslyšel. To říká vysokoškolský profesor? To už si může podávat ruku s panem Putnou. Kolektivista Keller ale najednou obhajuje individuální svobodu: „vymírání národa nelze než považovat za svobodnou volbu dnešních mladých. A kdo by mohl namítat proti svobodné volbě.“ Proti ní určitě nenamítáme, ale dodáváme, že svobodná volba přináší smysluplné rozhodování, jen je-li svázána určitými – v Evropě tradičními – hodnotami a lidskou zodpovědností. Přesně tyto hodnoty lidé jako pan Keller rozbíjejí.
Jan Keller
Neuvádí, a to je poněkud překvapivé, že jako člověk bytostně (a agresivně) zelený, chce, aby bylo lidí na světě co nejméně a aby jeho (či jejich) planetu nezatěžovali svým dechem, svými emisemi CO2, svou spotřebou vzácných surovin, svými ambicemi procházet se po Šumavě (kterou chtějí mít naši zelení jen pro sebe), svou skutečnou svobodou.
Zvláštní je i to, když říká, že by vymírání bylo „špatnou zvěstí pouze v případě, že by se prokázalo, že děti se nerodí proto, že si je rodiče nemohou z existenčních důvodů dovolit“. Povšimněme si dvou věcí: za prvé, explicitně říká, že by mu to vadilo „pouze“ v tomto případě (tím neoddiskutovatelně přiznává, že z jiných důvodů mu to nevadí), za druhé, zdá se, že mu uniká elementární fakt, že chudé společnosti mívají naopak hodně dětí, a to právě z existenčních důvodů. Ekonomové ukazují, že je „důchodová (příjmová) elasticita poptávky“ po dětech záporná: čím vyšší příjmy, tím méně dětí.
O dílčí argumenty však tolik nejde. Strašlivý je celek uvažování pana profesora. Má on lidi rád? Myslí to s nimi dobře?