Za zdraví, blaho i za rekordy
Uveřejněno dne 24 září 2012 000 12:32Periodické záchvaty ctnosti nejsou ničím novým. Staré náboženské zákazy, které měly časově neomezenou povahu, transformovali moderní scientističtí politici v kampaně za zákazy, kterými dokazují, že se vskutku starají o veřejné blaho či alespoň zdraví. Zdraví těží z nepochybnosti své morální hodnoty – ne nadarmo staří lidé, kteří už v životě přišli prakticky o všechno, tvrdí, že zdraví (které zpravidla už nemají) je to nejdůležitější.
Veřejné blaho či blahobyt je obtížné definovat, má nepříjemné háklivé ekonomické aspekty, patří k němu jistá úroveň konzumu, kterou je, jak známo, nemožné zajistit pro všechny. Snadněji se lze shodnout na tom, co je zdravé, a ještě snadněji na tom, co je nezdravé, neboť to je definovatelné i pomocí statistik. Navíc politici mohou počítat v boji proti nezdravému s automatickou podporou medicínské, popřípadě farmaceutické lobby a s příznivým postojem všech organismů, k jejichž poslání bojování za dobro, blaho, čistotu, hygienu patří. Bojování za zdravé se tedy výhodně definuje jako bojování proti nezdravému. Při uplatňování této logiky se ovšem pozapomíná, že páchání dobra patří spolu s tendencí dopouštět se zla k těm nejnebezpečnějším lidským tendencím.
Poněkud znepokojivá myšlenková prázdnota, neschopnost (možná naštěstí) vymyslet nějaký politický projekt a možná i výčitky svědomí za lenivé maření času a touha něčím ho naplnit přiměly již před několika lety politickou reprezentaci (dnes spíše byrokracii)v Bruselu a jemu podřízených evropských metropolích, aby se vydala do boje za společensky prospěšné kauzy a začala se starat o zdraví lidu, který o to samozřejmě nijak nestojí. V čele tohoto tažení pak stojí protikuřácká kampaň.
Kuřáctvím k solidaritě, ale…
Je to v podstatě manévr, který připomíná, kdo vládne, kdo ví, co je dobré, a neváhá to odvážně, s nasazením vlastního života a za cenu velkých rizik (například písařských křečí při klepání direktiv do počítače nebo bolestí v zádech z vysedávání před ním) prosazovat. Zároveň se tím vykazuje lid na jeho – podřízené, infantilně neodpovědné – místo. Nouze o nápady dosvědčuje fakt, že v protikuřácké kampani jde o imitaci amerického protikuřáckého tažení, jehož hlavním výsledkem se zdá být, že kovbojové v přestřelkách již neztrácejí čas kroucením cigaret, a tím pádem počet obětí střelných zbraní v USA prudce vzrůstá.
Jak se vyvíjí situace v evropských zemích? Ve Francii se především ceny cigaret několikanásobně zvýšily a nadále zvyšují. Dnes stojí balíček cigaret okolo šesti eur. K páchání dobra pro zdraví lidu se tedy druží i dobro pro věčně prázdnotou zející státní pokladnu. Jako každé tažení i protikuřácká kampaň zná pouze jeden možný směr: Dopředu, zpátky ni krok! Proto se ve vlnách represe postupně stupňuje.
V prvém období, tak před deseti lety, se zřizovaly pro kuřáky v podnicích a úřadech oddělené kuřárny. Což bylo v další vlně zakázáno, takže se začalo kouřit venku. Mimochodem to vedlo k vylepšení v moderním individualistickém světě vzácné sociability mezi kolegy v zaměstnání, neboť před úřadem či podnikem se mezi kuřáky živě diskutovalo. Ale ve srovnání s dobou, kdy si člověk mohl zapálit v kanceláři, pracovní výkonnost a doba strávená na pracovišti poněkud poklesla. V další fázi – pro veřejné zaměstnance – je nutné chodit kouřit mimo obvod (pozemek) veřejných institucí, na jejíž půdě je všude kouření zakázáno.
V restauracích bylo prvou fází zřízení oddělených kuřáckých a nekuřáckých sálů. Následoval všeobecný zákaz kouření všude uvnitř restaurací (jakož i ve všech prostorech určených k přijímání veřejnosti – nádraží, čekárny, atd.), díky čemuž v hospodách nastala zlatá doba zahrádek a teras, kde se kouřit mohlo. Podnikaví restauratéři se jali budovat dobře izolované, oplachtované zahrádky s plynovým vytápěním pomocí zářičů, které mohly fungovat i v zimě. Což bylo v další fázi zakázáno.
Projektuje se rozšíření zákazu na všechny i venkovní prostory, které lidé navštěvují (zejména parky a ulice). Doma bude moci člověk kouřit, ovšem pod permanentní hrozbou žaloby, kdy si například nějaký soused (ne zrovna přívětivý, jak už sousedé občas bývají) bude stěžovat, že mu vaše kouření vadí. Na kdy se chystají pro kuřáky žluté hvězdy? Možná že už je v Číně šijí…
Když se nesmí, ale může Jiná země, jiné mravy. Zatímco v legalistickou tradicí ovlivněné Francii se všechny tyto zákazy přes brblání lidu dodržují, viděl jsem v mnohem tolerantnějším a spíše anarchistickou tradicí ovlivněném Španělsku originální řešení: na dveřích hospody hlásal velkými písmeny nápis, že kouření je tu zakázáno, ale pod ním, drobnými písmenky, vylepená vývěska zvěstovala, že díky derogaci městského úřadu z toho a toho data se kouřit může. Kouřilo se pak pochopitelně všude.
Jako všechny takové kampaně ani tato nemůže být než úspěšná (starší generace si na to dobře pamatuje ze stranického školení). Přesto se šušká, že i když počet kuřáků díky perzekuci – mírně – poklesl, počet nových případů rakoviny plic, hrtanu a ústní dutiny nadále nezadržitelně roste.
Martin Hybler; psycholog žijící ve Francii