Zabráníme přírodě, aby se oteplovala!

V úterý 1. prosince 2015, hned po zahájení Mezinárodní konference COP Paris 21 mě Český rozhlas pozval ke krátkému rozhovoru. Moderátorem byl Jan Bumba.

Co je COP ve spojení s pařížskou konferencí 21? Počínaje rokem 1995 se každoročně konají světové konference s jediným cílem: Omezit globálně emise oxidu uhličitého. Tím se má zabránit katastrofickému globálnímu oteplení. Konference jsou organizované pod hlavičkou OSN. Instituce se jmenuje Dohoda o globální změně, zkratkou v angličtině COP. Tato instituce je spjatá s IPCC (Mezivládním panelem pro změnu klimatu).

Zarážející je vždy stejný scénář na každé ze 20 dosavadních konferencí: Máme naději, že zastavíme oteplování. Naše návrhy na opatření jsou poslední šancí předkatastrofou. Diskutovaná opatření jsou historickým průlomem. Dohodli jsme se, že uskutečnění dohod projednáme příští rok na konferenci v… (Poznani, Kodani, Kankúnu, Durbanu…). A teď tedy Paříž 21. To vše však svědčí o nemožnosti se dohodnout, dodávám já jako autor. Hlavní překážkou jsou dosud ekonomické důvody.

Rozvojové státy nemají na ten luxus vyrábět nezbytně potřebnou energii z alternativních zdrojů. Nezbytnost je daná nutností ekonomického rozvoje. Uhlí je však mnohem lacinější než alternativní zdroje. I tak požadují rozvojové státy na přechodnou dobu zhruba 100 miliard eur ročně od vyspělých států. Nás by to přišlo na jednu, možná až na tři miliardy eur. Máme na to? Je tu však rozpor, Evropská unie nabízí pouze 1,7 miliardy eur pro období 2014-2015. Jak se to srovnává s požadavkem rozvojových států? Přistoupí rozvojové státy na tyto drobty z bohatě prostřených stolů? Možná ano, ještě něco usmlouvají, a pak budou dál budovat elektrárny spalující uhlí, viz současnou praxi Indie a Číny. Je tu ještě jeden zádrhel: USA podle posledních vyjádření US senátu neposkytnou ani cent. Budeme je kopírovat? Kdo se u nás postaví proti projevu našeho premiéra v Paříži?

Přicházím k neuralgickému bodu mého rozhovoru pro Český rozhlas. Jak je to možné, že zřejmě všichni politici reprezentující své země se shodli na tom, že lidé mohou změnit klima snížením emisí skleníkových plynů, hlavně CO2? Takto se mě ptal moderátor Jan Bumba a já se nezmohl na kloudnou odpověď. Ale přemýšlel jsem si o chytré otázce.

Politici jsou v oborech věd o Zemi nevzdělaní. To není nic pejorativního. K doplnění mezer v informovanosti mají poradce. Jak je ale možné, že všichni mají poradce se stejnými názory? Ptal se Jan Bumba. Jsou to názory vytvořené pozorováním a pomocípokusů, nebo obyčejné lži?

Pár příkladů lží:

Když nezasáhneme, lidstvo zhyne na přehřátí. Přitom víme, že za posledních 12 000 let vznikala především v teplých obdobích jednotlivá civilizační centra. Teploty v těchto teplých fázích byly o 1 až 3 oC vyšší než dnes. Žádná civilizace nezanikla na přehřátí.

„Odborní“ poradci tvrdí, že se vlivem oteplení rozlezou všude možně pouště. Po nich to opakují politici a většina médií. Jenže v nedávné historii země, pouze před několika miliony let, vznikala Sahara při silném ochlazení a rozšiřovala se vždycky, když se ochlazovalo a když probíhaly ledové doby. Naopak v období oteplování se plocha Sahary zmenšovala.

Oxid uhličitý CO2 je popisován jako škodlivina. Jenže CO2 je nejdůležitější „cihlou“ v tvorbě rostlinného těla, při fotosyntéze. Bez příjmu CO2 z atmosféry žádná rostlina nemůže růst. Byly úspěšně prováděné pokusy s hnojením pomocí zvýšení obsahu CO2 ve vzduchu skleníků. Dnešní koncentrace CO2 je cca 400 ppm (parts per milion, částice v miliónu, tedy milióntiny). Při koncentraci 200 ppm, možná už při 250 ppm, vyhyne více než polovina obyvatel země na hladomory. Při koncentraci 150 ppm vyhyne veškerý život. Zvýšení koncentrace na 600 ppm by zvýšilo úrodu rostlin o 30 až 55 % (odhad na základě pokusů). Lidem tato koncentrace CO2 neuškodí. Děti se však ve škole učí, že CO2 je škodlivina. To tvrdí také poradci a po nich to opakuje většina politiků a médií.

Jsme tedy svědky krize politiků? Pokud by tomu tak bylo, jak si vysvětlit, že tato krize je celosvětová? Nejedná se o přelidnění v politice, kdy prvním principem je přežít v oboru za každou cenu? Pokud to jde, postupovat na vyšší příčky kariérního žebříčku? Tomuto cíli slouží hrozby bídy, války, katastrofy. Já, jakožto politik, vás ochráním. Už to není služba, ale manipulace občany, která někdy je jim ku prospěchu, a někdy není. Můj úspěch v politice se začíná měřit mírou mého bohatství a luxusu.

Zkusme hledat analogie v jiných oborech, ve vědách, kde v posledních staletích se prosadil princip svobodné diskuse o kterékoliv hypotéze. Tím lze také objasnit obrovský rozmach vědy, která přispěla k rozvoji technologií sloužících už bezprostředně všem vrstvám obyvatelstva. Věda se takto setkává s činností politiků, kteří si přivlastnili technologické úspěchy, které vedly a vedou ke vzestupu životní úrovně. Jenže v jazyce politiků je to jejich zásluha a v tomto okamžiku se chování politiků přenáší také na etiku vědců v oborech, které lze nejsnáze využít a přenést na pole politické. A jsme u jádra věci: politik nesmí na veřejnosti ani na zlomek vteřiny zapochybovat o svých krocích, o své činnosti. Pro vědce je zákaz pochyb smrtící ranou jak pro určité hypotézy, tak nakonec pro celý obor. Jenže za pomoci politiků si vědci můžou udržet slušný životní standard a dokonce i slávu. Podmínkou je nepodtrhnout politiky v jejich projevech a činech vedoucích údajně k ochraně lidstva před katastrofou.

Tím se dostávám k jednomu z možných vysvětlení, proč podle všech poradců premiérů a prezidentů zní unisono: zachráníme vás, občany, před katastrofou tím, že zabráníme přírodě, aby se oteplovalo. Zredukujme zásadně emise CO2, ať (vás) to stojí cokoliv.

Přivítám lepší vysvětlení bystrého dotazu Jana Bumby.

Miroslav Kutílek