Zachraň se, kdo můžeš, jede cyklista po chodníku

Vedle problémů velkých nepochybně existují ty malé. Autora tohoto článku zásadně rozčilují mj. cyklisti jezdící mnohdy jako blázni (prezidenta M. Zemana by patrně napadl i ostřejší výraz) po chodnících. Někdy navíc přitom telefonující či dokonce smskující. Dodejme, že smskování klade na pozornost vyšší nárok než telefonování, proto je nebezpečné jak u řidičů, tak i cyklistů. Dalším nešvarem jsou cyklisté jedoucí po chodníku, což je koneckonců ze zákona zakázáno, navíc v počtu dva a více vedle sebe. Tento komunální problém má však i hlubší kořeny. Takřka politicko-filozofické. Ale pěkně popořádku.

Ježdění na kole už dávno není bráno jen jako kratochvilný způsob přepravy z bodu X do bodu Y a popřípadě zpět, ale stal se z něho skoro politicko-filozofický způsob nazírání na svět. Anebo dokonce až novým náboženstvím moderního (zejména) městského člověka. In media res: Nikdy v dějinách nebylo ježdění na bicyklu v Česku (resp. Československu) bráno politickými elitami tak pozitivně jako v dnešní době.

Tedy u nás v Brně, kde veřejnou mocí aktuálně disponují mj. Zelení a exrecistické svérázné uskupení Žít Brno za podpory hnutí dobrotivého miliardáře, jemuž mnozí nemohou přijít na jméno. V jiných městech je to ovšem podobné, sedni na kolo a již pácháš (alespoň podle většiny dnešních politiků a političek) dobro, kterému se snad ani dárcovství krevní plazmy nebo pomoc seniorům nevyrovná.

Miliardy korun z veřejných měšců vložené do cyklostezek jako symbolu pokroku již nikdo asi nespočítá. Nota bene politik, který by šel do komunálních či krajských voleb bez programového bodu „Podpora budování cyklostezek a cyklistů“ by byl asi vyloučen ze slušné společnosti.

Jelikož ovšem nejsem politik, ale právník, dovolím si dnes skoro nevídané – kritiku cyklistů. Vím, mnozí čtenáři již googlují slovník (ne)žalovatelných nadávek a chystají se vrhnout na diskuzi pod článkem.

Jak jsem už naznačil výše, neskutečně mne rozčilují cyklistky a cyklisté jezdící jako zjančení po českých, moravských a slezských chodnících. Mnohdy ohrožující vše živé! „Nejlepší“ jsou velocipedisté brázdící chodníky a okřikující i třeba seniory: to nevidíte, že tu jedu? Anebo jazykem svého kmene – pravá! Civil si pak není jist, co to má vlastně znamenat, má uskočit vpravo, či zprava přijede „kolista“, takže má uskočit vlevo?

Nebezpečí cyklistů nacpaných do přiléhavých trikotů přijíždějících zezadu po chodnících stoupá s tím, že většinou nejsou do poslední chvíle slyšet. Na rozdíl od auta či motorky prostě žádný zvuk nevydávají.

Obzvláště smutné je, že na vlnu nedotknutelnosti cyklistiky a cyklistů nasedají i policisté (městští i ti státní), kteří nad jízdou cyklistů po chodnících zavírají své jinak bdělé oči. Jakmile policista spatří špatně zaparkované auto, šup sem s pokutou. Zpozoruje-li však bystré oko policistovo chvátajícího „hipstera“ na kole po chodníku, zpravidla nevidí nic.

Zastávám možná dnes zpátečnický názor, ale chodník má už ze své podstaty (nota bene i dle svého názvu) sloužit chodcům, ne cyklistům. Chodec zde má být v bezpečí, ne být v jakési bojové zóně, tedy v neustálém ohrožení od stále posilující „cyklistické armády“ podporované moderními politiky a političkami.

Navíc proč nemají dnes většinou cyklisté zvonky? Nějaká nová móda?

Závěr

Kdyby v Česku žil Woody Allen, nepochybně by glosoval: Popírání prospěšnosti cyklistiky se dnes v této středoevropské zemičce rovná skoro popírání holocaustu.

No uvidíme, zda se v Česku najde nějaký odvážnější politik, či dokonce celá strana, která se postaví bezohledným cyklistům. Proti migrantům a přistěhovalcům zde bojují desítky stran, ale na cyklisty (jako mocnou voličskou skupinu) si nikdo netroufne, dodávám na závěr komentáře v nadsázce.

Zdroj