Žádná katastrofa nehrozí

Když letos znovu postihly střední Evropu povodně, varovala řada klimatických alarmistů, že za nápadné změny počasí mohou miliony tun oxidu uhličitého vypouštěného člověkem. Měli bychom se emisí oxidu uhličitého děsit? Představuje růst teploty na Zemi nebezpečí, nebo požehnání? Jsou politické reakce na změny klimatu prozíravé, nebo jde o plýtvání zdroji?

Takové otázky nastoluje v originále předloni publikovaná práce australského geologa Iana Plimera (*1946) nazvaná Konec poplašných zpráv o Modré planetě. Plimer je profesorem na University of Adelaide, emeritním profesorem University of Melbourne (tam do roku 2005 vedl katedru věd o Zemi, předtím byl profesorem a vedoucím katedry geologie na University of Newscastle).

Strašení oxidem

Posledních zhruba dvacet let se nám neustále vtlouká do hlav, že se vlastní vinou upečeme k smrti: mají nastávat delší a dusivější sucha, přibude rozsáhlých požárů, záplav, tropických bouří, tornád. Ledovcové příkrovy se rozpadnou, mořská hladina rychle poroste a oceány se okyselí. Pandemie vyhladí miliony lidí – zemřou vinou nedostatku potravin. Problémy dosáhnou natolik katastrofální úrovně, že bude nutné zastavit demokratické postupy. Plimerova popularizující kniha – její podtitul praví, že je „průvodcem po klimatických změnách pro školáky, rodiče a lidi z ulice“ – přináší jiný pohled. Klimatická katastrofa podle ní nehrozí.

Většinu oxidu uhličitého vytváří příroda. Tak tomu bylo vždy. Lidé dodávají oxid uhličitý do atmosféry od doby, co poprvé rozdělali oheň. Bez emisí oxidu uhličitého by nebylo moderního života. Ti, kdo se nám snaží diktovat, abychom produkovali méně emisí, sami většinou nejdou příkladem. Vlády či aktivisté tvrdí, že uhlíkové emise představují znečištění. Uhlík je však v periodické tabulce prvkem s protonovým číslem šest, vyskytuje se přirozeně a představuje základ veškerého života. Oxid uhličitý je přírodní plyn bez barvy, chuti a zápachu a v běžných koncentracích není toxický.

Přestože zhruba 97 procent ročních emisí oxidu uhličitého má přírodní původ, stále se tvrdí, že ona tři procenta emisí z lidské činnosti jsou příčinou globálního oteplování. Ale i kdyby tomu tak bylo, muselo by se ještě prokázat, že oteplování na Zemi bude katastrofa. Historie ukazuje, že teplá klimatická období přinášejí i pozitiva, kupříkladu více prosperity a větší sklizně. Oxid uhličitý nelze démonizovat.

Po většinu minulých dob byl obsah oxidu uhličitého, dokládá australský profesor, mnohem vyšší než nyní a žádné překotné globální oteplování to nevyvolalo. Ostatně podle údajů ze satelitů kroužících kolem Země nedošlo od roku 2001 k nárůstu oteplování, kdežto objem atmosférického oxidu uhličitého nadále roste, což svědčí o tom, že teplota s koncentracemi oxidu uhličitého nesouvisí tak, jak se dneska skoro již automatickymíní. Zkrátka: dojem, že atmosféra nyní obsahuje vysoký objem oxidu uhličitého, je mylný. V geologické minulosti atmosféra obsahovala více než třicet procent ve srovnání s dnešními necelými 0,04 procenta. Každá z šesti dob ledových začala v době, kdy byl obsah oxidu uhličitého v atmosféře vyšší než teď.

Něco pro horké hlavy

Aféra Climategate, vyvřelá v listopadu 2009, obnažila, že „oteplovači“ přehánějí a že vize katastrofy, kterou vykreslovali, nemá s realitou nic společného. Po většinu historie bylo na Zemi mnohem tepleji než nyní. Přesto klimatická lobby ignoruje mínojské, římské a středověké oteplení, kdy bylo stovky let tepleji než dnes – a tehdy lidé neumírali kvůli oteplování a životní prostředí se neničilo.

Zní to triviálně, ale je to tak: to především Slunce určuje přítok energie na povrch Země, klimatické systémy a život na planetě. Klima se na planetě vždy měnilo. Během uplynulých 120 000 let nastalo nejméně pětadvacet období globálního oteplování, v nichž teplota vzrostla o více než 8 °C. Tyto vzestupy teplot nemohou být spojovány s emisemi oxidu uhličitého z lidské činnosti, protože tehdy průmysl prostě neexistoval. Klima kolísalo v cyklech mezi teplými a chladnými obdobími pod vlivem změny zemské osy. Za posledního interglaciálu, tedy doby meziledové, byla mořská hladina o čtyři až devět metrů vyšší než dnes a v průměru bylo o 3–5 °C tepleji.

Média stále varují, že odpadávání velkých kusů ledu z ledovců je známkou globálního oteplování. Ledovcové příkrovy se však rozrůstají, scvrkávají a občas zcela roztají. Jindy led začne znovu pokrývat polární oblasti a vysoká pohoří. Ledový příkrov se tak chová po celou historii naší planety. Během středověkého klimatického optima byly alpinské ledovce na severní polokouli buď menší než dnes, nebo vůbec neexistovaly.

To by se to pěstovalo

Objevují se varování, že globální mořská hladina rostla ve 20. století zhruba o 1,7 milimetru ročně. To je prý důsledek toho, že uvolňujeme oxid uhličitý, což otepluje planetu, rozpíná objem vody v oceánech, rozpouští polární led a zvyšuje množství vody v mořích. Mořská hladina však roste od posledního zalednění před 11 500 lety a není přece možné tvrdit, že onen růst za našeho života je naší chybou a že předchozí přírůstek hladiny je přirozený. Během uplynulých 2000 let mořská hladina oscilovala a dosáhla pěti maxim, kdy byla její úroveň 0,6 až 1,2 metru nad současným stavem.

Celosvětově se na hledání lidské stopy ve změně klimatu vydalo 100 miliard dolarů, nic takového se však nenalezlo, protože oteplování je nyní tak slabé, že je nelze ani změřit. Stále ještě umírá více lidí kvůli chladu než kvůli vedru. Spousty lidí na severní polokouli jezdí na dovolenou do teplejšího podnebí a za teplem se běžně stěhují lidé v důchodu. To jsou skuteční klimatičtí uprchlíci.

Evropané žádají drastické kroky, které by zajistily, že počítačově modelovaný růst globální teploty nepřekročí dva stupně Celsia. Představme si, že by se severní polokoule oteplila o 5 °C, jak se stalo v době římské říše nebo ve středověku. Evropa by zažila prudký rozvoj zemědělství. Severní Kanada, Grónsko a Sibiř by byly znovu obyvatelné, plodiny by se mohly opět pěstovat ve vysokých zeměpisných šířkách a ekonomiky by opět prosperovaly. Al Goreův proslulý film Nepříjemná pravda byl v jednom ohledu dokonalý. Tím, že nás vystrašil, si Gore připravil půdu pro své podnikání v obchodech s uhlíkovými emisemi. Představme si tu hrůzu, kdyby se žák učil, že klima je v pořádku a že Goreova propaganda je úlet. Aktivisté, propagandisté, média a učitelé by ztratili vážnost a moc. Média by si musela vymyslet něco jiného, čím by děsila lidi. Co se týče těch politiků, kteří tvrdí, že vládne „konsenzus“, „věda o klimatu je uzavřena“ nebo že „debata je u konce“, bylo by podle Plimera zřejmě moudřejší, kdyby se drželi politiky a nepletli se do vědy.

To, že si klimatické souručenství peče vlastní data, ještě neznamená, že se fakticky peče i planeta. Klimatická klika páchá podle Plimera největší vědecký podvod na planetě. Země se ve 21. století opět ochlazuje a vědecká věrohodnost oteplovačů se hroutí. Jestliže se ochlazuje, a alarmisté přesto zaslepeně tvrdí, že se otepluje, musíme se ptát, kdo tady jsou vlastně popírači.

Proč ho nemají rádi

Mezi kreacionisty a klimatickým souručenstvím existuje zvláštní podobnost. Zatímco kreacionisté vytvořili „vědu o stvoření“, klimatické souručenství vynalezlo „vědu o klimatu“. Obě skupinky ignorují historii. Když Plimer veřejně zpochybňoval kreacionismus, byl miláčkem levice, která se mylně domnívala, že útočí na křesťanství. Plimer ale útočil na fundamentalisty, kteří tvrdili, že jejich názory podepírá věda.

Co se týče klimatu, dějiny prokazují, argumentuje Plimerova kniha, že předchozí vlny oteplování byly delší a silnější než velmi mírné oteplení „našich“ dekád, a přece na nich nic katastrofálního nebylo. Závěrečná otázka tedy zní: proč máme plýtvat tolika penězi a takovým úsilím na tak triviální věc, jestliže musíme řešit daleko naléhavější problémy lidské civilizace?

Ian Plimer: Konec poplašných zpráv o Modré planetě. V překladu Petra Holčáka vydalo nakladatelství Fragment, Praha 2013, 194 stran, doporučená cena 299 korun.

Autor je ekonom a politolog

LN, 31.8.2013
Marek Loužek