Zakleknuti Německem
Uveřejněno dne 8 ledna 2022 000 11:44
Dlouhá léta mnozí Češi snili o tom, jak jednou budou mít německou životní úroveň, jak skvělou budoucnost nám spolupráce s naším germánským sousedem přinese. Škodovka prosperovala, pracovníci tam měli skvělé platy a tato „výloha“ česko-německé spolupráce poněkud zastínila fakt, že ne všude to funguje stejně, že existují i podniky, kde Němci berou své dodavatele pěkně „u huby“, podniky, které se staly závislými na svých německých odběratelích. Tuny polotovarů míří do Německa, kde se z nich stávají finální výrobky a to je ta pověstná německá produktivita práce. Nám zbývá energeticky náročná výroba, malá ziskovost a tedy i nízké platy. Naší politici často mluví o revoluci 4.0, ale v praxi podporují dovoz levné pracovní síly a snaží se o rozvolnění našeho pracovního trhu, což jde přesně opačným směrem, než k technologickému pokroku. Německým podnikatelům a politikům toto samozřejmě vyhovuje, protože ti první mají za hranicemi levné subdodavatele, a ti druzí se pak mohou „prsit“, že v jejich zemi skoncovali se špinavou, neekologickou výrobou, že jejich ekonomika šlape, že jsou na špici vývoje a využívání nejmodernějších technologií.
Ruší se uhelné a jaderné elektrárny, do šrotu putují auta se spalovacími motory, zdražují se sice energie, ale my na to máme, říkají si nejspíše v Berlíně. My Češi nadáváme na Brusel, že nám rostou ceny plynu a elektřiny, že Škodovka chce ukončit výrobu cenově dostupných aut se spalovacími motory a poněkud zapomínáme na to, odkud vítr opravdu vane. Až tzv. Green Deal nám trochu otevřel oči, a my s překvapením zjišťujeme, jak jsme závislí na našem západním sousedovi, jak tento může snadno, za použití pák skrze EU, ovlivňovat naší ekonomiku a tím pádem i život našich občanů. Že nemáte na drahé energie, že auta budou jen pro bohaté, nu což český stát se o nebožáky postará, jen nám dohlídněte na ty ukrajinské svářeče, aby odváděli kvalitní práci, vždyť oni makají v těch vašich fabrikách vlastně pro nás, řekne si asi nejeden z těch, kteří z česko-německé „spolupráce“ tyjí.
Že je to přehnané, paušalizující, vůči Němcům nekorektní, že si sami můžeme za tristní stav, do kterého jsme se dostali a chyby musíme hledat hlavně u sebe, i na tom něco je. Mnozí z nás uvěřili pohádce o Evropské unii, jako o společenství, kde výhody spolupráce převažují nad partikulárními zájmy. Pohádce o výhodách globálního trhu, který přináší všem jen zisky. A tak jsme privatizovali vodárny, plynárenství a částečně i energetiku. Dopustili jsme, že se o cenách naší elektřiny rozhoduje někde na burzách. Vzdali jsme se práva rozhodovat o tom, čím budeme topit, jak budeme vyrábět energie, čím budeme jezdit atd. Ovšem každá pohádka jednou skončí a snění vystřídá probuzení, ovšem to naše je jako s pořádnou kocovinou. Budoucnost je v mlze a nic na tom nezmění ani optimismus nové vlády. Budeme pokrývat naši spotřebu energie ze svých zdrojů, nebo budeme muset drahou energii dovážet? Či nám dokonce nezbyde než postavit tisíce větrníků, které zhyzdí naši krajinu, bez toho, aby to k pokrytí naši spotřeby stačilo? Staneme se někdy součásti centra, nebo je nám navždy souzena role periferie? Otázky, které si dnes asi často klademe. Snaha dostat se nahoru tu snad i byla, ale současné evropské trendy nám rozhodně nepřejí a mám pocit, že to nebudeme mít lehké. Asi nejsem moc velký optimista, ale rozhodně v tom nejsem sám. Doporučuji vám přečíst si článek, na který je odkaz níže a z něhož jsem částečně čerpal. Autorka v něm tvrdí, že nám už ujel vlak a nezbývá tedy než se diktátu doby, tedy v podstatě Německa, přizpůsobit. Tato rezignace na hledání alternativy, která se v mainstreamu objevuje stále častěji, je ovšem poněkud děsivá.