Zapomeňte na globální oteplování, možná přichází další malá doba ledová

(Josef Zemánek 31.1.2009, aktualizováno 16.1.2011) Fenomén globálního oteplování je bezesporu klimaticko politickým tématem číslo jedna naší moderní doby. Plánujeme eliminovat jím napáchané škody, někteří se s ním dokonce chystají bojovat. V brzké době přitom může být všechno jinak. V zajetí vášnivých diskusí totiž mnozí z nás začali přehlížet varovná empirická data a zároveň přestali naslouchat názorům oponujících klimatologů. Otázka proto již za několik měsíců nemusí znít, zda se planeta oteplí více či méně, pomaleji nebo rychleji, ale kdy už skončí její prudké ochlazování.

Série nejnovějších astronomických dat hovoří jasně: Na Slunci se dějí v posledních měsících zvláštní věci. V roce 2006 nebo 2007 měl dorazit 24. pravidelný jedenáctiletý sluneční cyklus, místo něj však přišlo marné čekání na první sluneční skvrny a nervozita ve vědeckých kruzích. 23. sluneční cyklus se jako by zasekl ve svém minimu a další cyklus doprovázený nárůstem počtu slunečních skvrn ne a ne začít…

Celou situaci přitom doprovází obrovský paradox. Většina vědců ještě před dvěma lety předpovídala příchod extrémně silného slunečního cyklu se 150 až 200 slunečními skvrnami v roce 2010 nebo 2011. Pouze klimatolog David Archibald, považovaný za kacíře globálně oteplovacího náboženství, jako jeden z mála tvrdil opak: 24. sluneční cyklus bude nejslabším za uplynulých 200 až 300 let, jeho příchod potrvá 13 let a podobat se bude Daltonovu či dokonce Maunderovu slunečnímu minimu. Po něm přijde stejně jako v roce 1645 či 1800 malá doba ledová.

Jak ukazuje lednový počet slunečních skvrn i další související astrofyzikální data, David Archibald měl jako jediný možná až mrazivou pravdu, ostatní vědci používali pro předpovídání slunečních cyklů metodu „prodlouženého pravítka“ (viz směšný článek NASA z roku 2006).

Sluneční cykly a historické malé doby ledové

Sluneční skvrny pozoruje lidstvo již od dob starověké Číny (4. století př.n.l). Pravidelné a seriózní záznamy slunečních skvrn však začínají až s vynálezem dalekohledu po roce 1608 (Galileo Galilei). První evropští astronomové počátku 17. století věnují jejich pozorování spoustu svého času (mnozí při tom oslepnou), kreslí je na papír, odborně o nich debatují, zaznamenávají proměny jejich počtu i velikosti. Při tom objevují jedenáctiletý sluneční cyklus (střídání minim a maxim sluneční aktivity).

Diskuse (Energetika)

Josef48: Nekoukejte na elektřinu. Těžký průmysl potřebuje teplo – železárny , sklárny atd. Ano máte právdu zatím vyhrává cena práce, jenže … USA_nefandim: TO : Josef 48 Dám ještě jeden zřejmý příklad toho, jak obrovsky výhodné jsou nízké platy – průměr Čína = 10 000, USA = 60 000 Kč měsíčně. T… USA_nefandim: TO : Josef 48 Přečtěte si, jak hodnotí současný stav v USA, Robert Reich, bývalý ministr za Clintona, nyní na Univerzity of California. … USA_nefandim: TO : Josef 48 Po loňském minimálním zvýšení těžby uhlí v Číně o 1,2 % , je na letošek plánován podobný růst – o 1,6 %. Zdá se, že rychlý … USA_nefandim: Zpřesněné údaje hovoří o novém výkonu čínských hydroelektráren za minulý rok. Byl zprovozněn nový výkon 30 500 MW. Je to historický světový …

Zapomeňte na globální oteplování, možná přichází další malá doba ledová

(Josef Zemánek 31.1.2009, aktualizováno 16.1.2011) Fenomén globálního oteplování je bezesporu klimaticko politickým tématem číslo jedna naší moderní doby. Plánujeme eliminovat jím napáchané škody, někteří se s ním dokonce chystají bojovat. V brzké době přitom může být všechno jinak. V zajetí vášnivých diskusí totiž mnozí z nás začali přehlížet varovná empirická data a zároveň přestali naslouchat názorům oponujících klimatologů. Otázka proto již za několik měsíců nemusí znít, zda se planeta oteplí více či méně, pomaleji nebo rychleji, ale kdy už skončí její prudké ochlazování.

Série nejnovějších astronomických dat hovoří jasně: Na Slunci se dějí v posledních měsících zvláštní věci. V roce 2006 nebo 2007 měl dorazit 24. pravidelný jedenáctiletý sluneční cyklus, místo něj však přišlo marné čekání na první sluneční skvrny a nervozita ve vědeckých kruzích. 23. sluneční cyklus se jako by zasekl ve svém minimu a další cyklus doprovázený nárůstem počtu slunečních skvrn ne a ne začít…

Celou situaci přitom doprovází obrovský paradox. Většina vědců ještě před dvěma lety předpovídala příchod extrémně silného slunečního cyklu se 150 až 200 slunečními skvrnami v roce 2010 nebo 2011. Pouze klimatolog David Archibald, považovaný za kacíře globálně oteplovacího náboženství, jako jeden z mála tvrdil opak: 24. sluneční cyklus bude nejslabším za uplynulých 200 až 300 let, jeho příchod potrvá 13 let a podobat se bude Daltonovu či dokonce Maunderovu slunečnímu minimu. Po něm přijde stejně jako v roce 1645 či 1800 malá doba ledová.

Jak ukazuje lednový počet slunečních skvrn i další související astrofyzikální data, David Archibald měl jako jediný možná až mrazivou pravdu, ostatní vědci používali pro předpovídání slunečních cyklů metodu „prodlouženého pravítka“ (viz směšný článek NASA z roku 2006).

Sluneční cykly a historické malé doby ledové

Sluneční skvrny pozoruje lidstvo již od dob starověké Číny (4. století př.n.l). Pravidelné a seriózní záznamy slunečních skvrn však začínají až s vynálezem dalekohledu po roce 1608 (Galileo Galilei). První evropští astronomové počátku 17. století věnují jejich pozorování spoustu svého času (mnozí při tom oslepnou), kreslí je na papír, odborně o nich debatují, zaznamenávají proměny jejich počtu i velikosti. Při tom objevují jedenáctiletý sluneční cyklus (střídání minim a maxim sluneční aktivity).

Co se však najednou nestane. V roce 1645 sluneční skvrny mizí a na Slunci se až na nepatrné výjimky neobjevují po následujících 70 let (Maunderovo minimum)!

Astronomové jsou zmateni, děje se totiž něco zvláštního. V celé Evropě dochází k prudkému ochlazování. Přesně řečeno dochází k vyvrcholení globálního ochlazování započatého koncem středověké teplé periody (roky 700 až 900). Na scénu nastupují extrémně chladné a dlouhé zimy. Zamrzá řeka Temže v Londýně i moře mezi Anglií a Francií, Nizozemci objevují brusle, malíři v teplých krajích se učí malovat zimní motivy. Dokonce i řeka Vltava bývá pravidelně pokryta několik desítek centimetrů tlustým ledem. Ledovce na Islandu, Grónsku, Alpách a Skandinávii postupují z hor do nížin, Grónsko nakonec celé zamrzá, zbylí potomci Vikingů jsou nuceni opustit své grónské kolonie. Trápí je všudypřítomný led a nedostatek dřeva.

I léta jsou chladná, což se projevuje nízkou úrodou. Obilí pravidelně napadá plíseň, zářijové mrazy mnohdy zkosí obilí dříve, než vůbec dozraje. Na scénu přicházejí hladomory. Finským rolníkům končí skvělé časy, na hladomor umírá třetina finské populace (viz Dějiny Finska – 17. století). Agresivní švédské armády spolu s finskými žoldáky proto míří s čím dál větší intenzitou na jih (Polsko, Pobaltí, Dánsko, Německo). Roku 1658 lze spatřit nevídaný úkaz – švédský král Karel X. vede sebevědomě vojsko v počtu 20 000 mužů i s děly z Jutska (Dánský poloostrov) přes zamrzlé Baltské moře na ostrov Sjaelland (15 km od pevniny).

To, co svět prožil v letech 1645 až 1715, se nazývá Malá doba ledová. Podle vědců bylo tehdy počasí nejchladnější za posledních 1000 let. Malá doba ledová bývá dávána do souvislosti s již zmíněným Maunderovým slunečním minimem. Po ní se zhruba na 100 let oteplilo, v letech 1800 až 1840 došlo k opětovnému ochlazení, které bylo stejně jako předchozí ochlazení odstartováno tzv. Daltonovým slunečním minimem (již menším).

Sluneční aktivita poté až na výjimky prudce narůstala. K největší sluneční aktivitě došlo v letech 1940 až 2000 (tzv. Moderní sluneční maximum). Současně se zvýšením sluneční aktivity došlo v pořadí již ke čtvrtému globálnímu oteplování za posledních 4000 let. Toto globální oteplení trvalo až do roku 2005. Poté se planeta Země začala znovu ochlazovat. Viz satelitní data RSS/MSU (graf průběžně aktualizujeme, zdroj: climate4you.com):

Ve vyšších vrstvách zemské atmosféry (5 až 20 km nad mořem) dochází podle satelitních dat k prudkému ochlazování dokonce již od roku 1980 (viz satelitní data RSS/MSU, TLS + TTS kanál):

TLS kanál – teplotní anomálie ve výšce 15 až 20 km nad zemí + mořem:

TTS kanál – teplotní anomálie ve výšce 5 až 15 km nad zemí + mořem:

TMT kanál – teplotní anomálie ve výšce 0 až 10 km nad zemí + mořem:

Rozdíl ve vývoji teploty vyšších a nižších vrstev atmosféry je dán nejspíš setrvačností vyvolanou sáláním tepla oceánskými vodními masami naakumulovaného v období teplého klimatu (silných slunečních cyklů). Tuto hypotézu prozatím prokázat nelze, protože přesná satelitní měření horních vrstev atmosféry existují pouze 30 let. Jisté je ovšem jedno: Vědci dnes nespekulují o existenci oceánské tepelné paměti, ale spíše o její velikosti a délce. Princip přenášení tepelné energie oceánskými proudy tedy stále čeká na své rozluštění. První funkční počítačové modely oceánské tepelné paměti mohou spatřit světlo světa někdy v letech 2020 až 2030. V současnosti není k dispozici potřebný výpočetní výkon ani dostatečné množství historických dat.

Až funkční oceánský model vznikne, dokážeme si nejspíš odpovědět na otázku, proč se severní zemská polokoule v posledních 30 letech otepluje, zatímco jižní ochlazuje? V Arktidě led taje, Antarktida naopak zamrzá (viz níže uvedené průběžně aktualizované grafy „Sea Ice Anomaly“ – odchylky plochy zalednění mil. km2 od průměru). Že by vliv sálání tepla z oceánů naakumulovaném v letech 1940 až 2000? Na severu oceán je (severní pól = Severní ledový oceán pokrytý tenkým ledem), na jihu oceán není (Antarktida je pevnina bezprostředně reagující na atmosférické tepelné podněty, oceán pouze omývá její břehy). Jak jinak racionálně vysvětlit následující dva grafy?

Přichází další malá doba ledová!?

Vraťme se ale k našemu záhadnému 24. slunečnímu cyklu a spolu s ním i k vědecké práci klimatologa Davida Archibalda. Jak již bylo řečeno, David Archibald jako jeden z mála vědců dokázal již v roce 2006 ve své vědecké práci předpovědět problémy s 24. slunečním cyklem (Solar Cycles 24 and 25 and Predicted Climated Response, listopad 2006). Zatímco všichni čekali extrémně silnou sluneční aktivitu (rekordní počet skvrn), on předpovídal opak. Nikdo ho v tu dobu nebral vážně, mezinárodní klimatický panel práci Archibalda doslova ignoroval. 99 % politiků rovněž.

Jak se však čím dál více ukazuje, pravda je na Archibaldově straně. 24. sluneční cyklus totiž vypadá zcela jinak než cykly v předchozích 200 letech – je z nich prozatím nejslabší. Popularita následující Archibaldovy projekce proto v posledních týdnech závratně stoupá. Ve vědeckých kruzích i u laické veřejnosti. Globální oteplovači se naopak pověstnými zadními vrátky tiše stahují do ústraní:

Na jaře roku 2008 vychází Archibaldova práce s názvem „Solar Cycle 24: Implications for the United States„, která již otevřeně hovoří o příchodu další a zároveň nejsilnější malé doby ledové za posledních 300 let (2010 až 2030):

Součástí práce jsou následující, pro mnohé šokující, až kacířské závěry:

1. Země se bude ochlazovat a to čím dál rychleji
2. Oxid uhličitý (CO2) má zanedbatelný vliv na oteplování planety
3. Nárůst množství oxidu uhličitého v atmosféře je prospěšný, neboť se díky němu zvyšuje produkce zemědělství (rostliny oxid uhličitý milují).
4. Ideální množství oxidu uhličitého v atmosféře je 1 000 ppm (molekul CO2 na mil. částic). Současné množství CO2 v atmosféře = 390 ppm.

Proti práci Davida Archibalda stojí částečně zmanipulovaná a dnes již zprofanovaná prognóza globálního oteplování pro severní polokouli z dílny „klimatologů“ a pseudoekologických organizací. Nutno podotknout, že se na základě zmíněné globálně oteplovací prognózy rozdávaly granty na další výzkum, tvorbu špatně naprogramovaných počítačových klimatických modelů a v poslední době dokonce na jejím základě začaly vznikat protioteplovací zákony.

Mnohými zesměšňovaný kritik globálního oteplování, český prezident Václav Klaus, kdysi prohlásil, že příští generace se bude našemu boji s globálním oteplování smát. Jak to tak vypadá, možná ani nebudeme muset čekat na další generaci. První důvody k smíchu budou podle všeho k dispozici již od roku 2010.

Oči pro pláč zbudou pouze těm, kdo v boji s globálním oteplováním utratí miliardy dolarů či euro. Fatálně jim budou chybět peníze na eliminaci případných škod napáchaných globálním ochlazováním, neboť ochlazení planety o jeden stupeň způsobuje několikanásobně větší škody (náklady) než oteplení o jeden stupeň. Při poklesu průměrných teplot o jeden stupeň klesají zemědělské výnosy v mírném až severním pásmu o desítky procent, zároveň dochází k nárůstu spotřeby energie na vytápění (elektřina, zemní plyn, uhlí, dřevo, topný olej). Nezapomeňme ovšem na brzký konec ropné a uhelné éry (2020 až 2030). Živit ekonomiku pouze ruským či norským zemním plynem a několika mála jadernými, vodními a větrnými elektrárnami nemusí být v čase globálního ochlazování výhodné ani bezpečné.

Po pravdě řečeno, na globální ochlazování dnes nejsme připraveni ani psychicky ani energeticky. S touto variantou vůbec nepočítáme, globální ochlazení pro nás představuje něco na způsob sci-fi. Lidstvo přitom mělo v historii problémy právě s globálním ochlazováním, každé globální oteplování vítalo s otevřenou náručí. Teplo představovalo snadný život a úrodu, zima nesnáze, neúrodu, hladomory a války. Až na konci 20. století lidé obrátili na ruby své priority.

Převratný a záhadný 24. sluneční cyklus

24. sluneční cyklus se stává každým dnem slavnějším, protože mnozí rozumní lidé již tuší, že přináší něco převratného. Zkrátka něco, s čím se naše moderní civilizace na vlastní oči ještě nesetkala (poslední Malou dobu ledovou známe pouze z kronik a obrazů). 24. sluneční cyklus je dokonce tak populární, že vznikají domény s jeho jménem. Na webu solarcycle24.com lze online sledovat jeho vývoj, doména solarcycle25.com patří skeptikům vlivu produkce oxidu uhličitého (CO2) na klima planety Země. 24. sluneční cyklus má reálnou šanci jako jediný globální fenomén zastínit svou popularitou hyperpopularitu Baracka Obamy.

24. sluneční cyklus je převratný paradoxně tím, že nepřichází. Původně měl přijít v roce 2006 jako nejsilnější cyklus za posledních 300 až 400 let. Poté měl přijít v roce 2007, čekalo se ale opět marně. Další předpověď počítala s jeho nastartováním v roce 2008. Oficiálně byl sice nastartován malou sluneční skvrnkou v lednu 2008 (viz seznam slunečních cyklů), fakticky ale nenastartoval dodnes (únor 2009). Je to, jako byste čekali na vlak a on měl 3 hodiny zpoždění a stále nepřijížděl. Tak velké zpoždění logicky musí být zapříčiněno nějakou velkou, nemilou a pro vás v tu dobu tajemnou událostí…

Předpověď 24. a 25. sunečního slunečního cyklu z roku 2006 (mylná):

Předpověď 24. sunečního slunečního cyklu z roku 2007 (mylná):

Předpověď 24. sunečního slunečního cyklu z roku 2008 (mylná):

NASA – animované změny předpovědi slunečního cyklu » (doplněno 5.2.2009)

24. sluneční cyklus nepřichází ani téměř po 13 letech od předchozího slunečního minima. Sluneční skvrny stále zůstávají skryty zrakům profesionálních i amatérských astronomů (každý má možnost přesvědčit se online). 13 a více let se naposledy čekalo právě na první ze dvou za sebou jdoucích nechvalně proslulých cyklů Daltonova slunečního minima – na pátý sluneční cyklus (dorazil v květnu 1798 po 13 letech a 8 měsících). Šestý sluneční cyklus následoval s odstupem 12 let a 7 měsíců, sedmý pak po 12 letech a 5 měsících. Všechny další sluneční cykly přicházely až do dnešních dnů s železnou pravidelností 10 až 11 let. Existovaly sice drobné výjimky, každá z nich se však projevila jak slabší intenzitou slunečního cyklu, tak mírným poklesem teplot na Zemi.

Platí zde tedy přímá úměrnost získaná 250 let dlouhým pozorováním: Čím je sluneční cyklus delší, tím je ten následující slabší. Její téměř univerzální platnost potvrzuje osm na sebe „namačkaných“ a tím pádem i nadprůměrně silných cyklů z let 1913 až 1996 (průměrná frekvence 10,4 roku). Jak všichni víme, došlo v tu samou dobu ke globálnímu oteplení planety. Náhoda? Ty ve světě fyzikálních zákonů neexistují.

Druhou přímou úměrností je souvislost intenzity slunečního cyklu (počtu skvrn) a síly slunečního záření (W/m2). Čím je na Slunci slunečních skvrn více, tím je sluneční záření silnější. Platí to i naopak. To vše se 75 až 85% pravděpodobností (zjištěno statistickým porovnámím historické datové řady obou veličin).

Sluneční cykly – počet slunečních skvrn


(Zdroj: World Data Center for Paleoclimatology,
Boulder and NOAA Paleoclimatology Program.)

Nárůst sluneční aktivity (více slunečních skvrn) v období po 1. světové válce je jasně patrný i na následujícím časově kratším grafu slunečního záření (modrá křivka záření, červená křivka 11letý průměr záření). Ve stejném období došlo na Zemi ke globálnímu oteplení. Druhá náhoda?

Třetí přímou úměrností je již zmíněná souvislost síly slunečního záření a průměrné teploty na Zemi. Čím je sluneční záření silnější, tím vyšší je teplota na naší planetě. Třetí náhoda? Pro příznivce teorie permanentního oteplování zapříčiněného produkcí CO2 možná ano.

Jaký vliv má tedy síla slunečního záření (solar irradiance) na teplotu na Zemi? World Data Center for Paleoclimatology odvolávající se na práci „Evolution of the Sun’s Spectral Irradiance Since the Maunder Minimum (Lean, J. 2000)“ hovoří konkrétně o zvýšení slunečního záření v období 1675 až 2000 o 0,2 % (z hodnoty 1363,5 W/m2 na 1366,5 W/m2 = nárůst 3 W/m2).

Na první pohled jde o nepatrnou změnu, pokud si však uvědomíme, že Slunce ohřívá naší jinak ledovou planetu z hodnoty slabě nad 0 stupňů Kelvina (-273 °C) na 288 stupňů Kelvina (15 °C), představuje zvýšení slunečního záření o „pouhých“ 0,2 % nárůst teplot na Zemi o cca 0,58 °C (288 * 0,002)! K němu musíme přidat minimálně dalších 0,1 °C ohřátí planety vlivem nižší odrazivosti slunečního záření, neboť led a sníh, který odtál nárůstem teplot o 0,58 °C, již není schopen odrazit tolik slunečního záření jako v chladnějším období (led a sníh odráží 80 až 90 % slunečních paprsků, průměrná nezaledněná plocha Země pouze 40 % paprsků). Navíc zde máme vliv většího množství odpařené vody při vyšších teplotách (vodní pára je skleníkový plyn ohřívající atmosféru – její množství několikanásobně převyšuje množství CO2).

Země se od vrcholu Malé doby ledové (1675) až do roku 2000 oteplila podle nejrůznějších údajů o 0,7 až 1,0 °C. Jak jsme si ukázali, podíl Slunce na tomto oteplení činí minimálně 0,6 až 0,7 °C, zbylých až zanedbatelných 0,0 až 0,3 °C připadá na jiné vlivy. Jedním z „jiných vlivů“ je zvýšená produkce oxidu uhličitého (CO2, nárůst za posledních 200 let o 35 % – pálení fosilních paliv, dýchání), metanu (CH4, nárůst za posledních 200 let o 150 % – tání mokřad, zemědělství, chov dobytka) a oxidu dusného (N2O, nárůst za posledních 200 let o 10 % – hnojiva).

I kdyby 24. sluneční cyklus v průběhu letošního jara nakonec dorazil, bude se podle všeho jednat o nejslabší sluneční cyklus od roku 1820. Ve vzduchu dokonce visí hrozba opakování Maunderova slunečního minima z let 1645 až 1715, včetně nechvalně proslulé Malé doby ledové. Většina klimatologů se však bojí tuto hypotézu nahlas vyslovit. Jednak nechtějí působit paniku, jednak patří mnozí z nich stále k propagátorům silného globálního oteplování. Názor nemohou změnit ze dne na den, udělají tak postupně (nejspíš až vyčerpají všechny granty na výzkum globálního oteplování). Politici a pseudoekologické organizace se k nim brzy přidají…

Na co bychom se tedy měli připravit? Pakliže sluneční skvrny zaplní v průběhu února a března 2009 dostatečnou plochu slunečního kotouče (25 až 35 skvrn), nečeká nás nejspíš nic mimořádného. Nedočkáme se žádného výrazného globálního oteplení ani ochlazení. Až do dalšího slunečního cyklu (2020) pojedeme ve vyjetých klimatických kolejích přelomu 20. a 21. století.

V opačném případě si připravte kožichy a pořádné péřové bundy. Čeká nás série chladných lét a extrémně mrazivých zim doplněná o každodenní dávku informací o 24. a 25. slunečním cyklu. 24. sluneční cyklus zaplní stránky novin, plochy internetových serverů a blogů, obrazovky televizních příjímačů, pravidelně o něm uslyšíme z rozhlasu a budeme ho moci sledovat i na YouTube. Informace budou v prvních měsících dramatické, pak si na ně ale zvykneme. Stejně jako si zvykneme na již zapomenutou drsnou zimu, dražší potraviny nebo dražší energii.

(Článek bude na základě skutečného vývoje slunečního cyklu a průměrné teploty na Zemi v průběhu února 2009 až prosince 2010 doplňován. U každé dodatečná aktualizace či grafu je uvedeno datum vložení.)

Stalo se po napsání článku (průběžně doplňujeme):

28.2.2009 – Japonští klimatologové obvinili klimatický panel OSN (IPCC) ze lhaní o globálním oteplování. „Tvrzení IPCC, že nás čeká stálý, nepřetržitý růst teplot“, by podle nich měla být vnímána jako neprokazatelná hypotéza (zde).

zima 2008/2009 – Nárůst hladiny světových oceánů i přes nárůst množství CO2 v atmosféře zpomaluje. Zatímco na konci 90. let narůstala hladina světových oceánů o 4 milimetry ročně (klouzavý dvouletý průměr), v letech 2008 až 2009 došlo ke zpomalení nárůstu hladiny na 2 milimetry ročně (zde).

únor až duben 2009 – NASA i NOAA postupně upravují své prognózy síly 24. slunečního cyklu směrem k nižším hodnotám. Budoucí sluneční maximum zároveň posunují každým měsícem o měsíc dopředu. Prognózované maximum 24. slunečního cyklu je v průběhu jara 2009 odsunuto z roku 2012 do roku 2013.

2.3.2009 – Ve Washingtonu proběhl protest proti „globálnímu oteplování“ a produkci CO2 podporovaný klimatologem Jamesem Hansenem. Protest proběhl paradoxně v době, kdy východní pobřeží USA sužovala jedna z nejtvrdších zim od druhé světové války. Promrzlí aktivisté Greenpeace pochodovali městem den po silné sněhové bouři (zde).

březen 2009 – Severní pól po rekordním úbytku ledu v roce 2007 opět zamrzá. Plocha zalednění Severního ledového oceánu dosáhla v zimě 2009/2009 nejvyšší hodnoty za posledních 5 let (zde). Zalednění „jižního pólu“ je již několik let nadprůměrné (zde).

1.4.2009 – NASA oficiálně prohlásila, že se nacházíme v éře hlubokého slunečního minima. Expert NASA přes sluneční cykly David Hathaway, který ještě v roce 2007 předpovídal extrémně silný sluneční cyklus, prohlásil: „Tohle je nejklidnější Slunce za posledních takřka sto let. Od 50. let minulého století, kdy začal kosmický věk, byla sluneční aktivita obecně vysoká. Pět z deseti nejsilnějších slunečních cyklů nastalo v posledních 50-ti letech. Nejsme prostě zvyklí na tak hluboký klid.“ (zde)

6.4.2009 – Slunce upadlo do hlubokého spánku. Počet slunečních skvrn vyjádřený měsíčním klouzavým průměrem klesl na nulovou hodnotu.

8.5.2009 – NOAA (národní meteorologická agentura USA) kapitulovala a pod tlakem skutečného vývoje přepracovala svou prognózu nastávajícího slunečního cyklu. Maximum 24. slunečního cyklu podle NOAA nastane v květnu 2013 v počtu 90 slunečních skvrn denně (délka cyklu = více než 13 let) – zde a zde. NOAA tímto fakticky potvrdila prognózy Davida Archibalda a Leifa Svalgaarda počítající s intenzitou příštího slunečního maxima na úrovni 50 až 80 slunečních skvrn. Spekulace o příchodu extrémně slabého slunečního cyklu dnešním dnem definitivně končí, posledním světovým vědeckým pracovištěm nadále a zcela mimo realitu počítajícím s průměrnou sluneční aktivitou (více než 100 skvrn) zůstává americká kosmická agentura NASA. Radikální změnu prognózy sluneční aktivity z „dílny“ NASA lze nicméně očekávat již v průběhu května či června letošního roku.

15.5.2009 – Americká kosmická agentura NASA týden po NOAA radikálně přehodnotila svou prognózu intenzity 24. slunečního cyklu (zde). Aktuální prognóza nadcházejícího slunečního maxima z dílny NASA činí 85 slunečních skvrn v roce 2013 (50% varianta). Rozpětí předpovědi se pohybuje od 50 do 110 skvrn. Příchod nejslabšího slunečního cyklu minimálně za posledních 100 let tímto potvrdily veškeré vědecké instituce. Další úpravy prognóz sluneční aktivity směrem k nižším hodnotám lze očekávat v průběhu druhé poloviny letošního roku. V tu samou dobu lze očekávat pozvolné prohlubování trendu poklesu globáních teplot směrem na teplotní úroveň 80. let (zde – climate4you.com).

18.7.2009 – Sluneční aktivita dnes spadla na nejnižší úroveň za posledních 9 měsíců. Sluneční radiový šum (solar flux) na vlně 10,7 cm klesá poprvé od října 2008 na hodnotu 66 (zde a zde), Ap index (index narušení magnetického pole Země) klesá na hodnotu 1 (zde a zde), průměrný počet slunečních skvrn v uplynulém týdnu činí 0,0. Současné dění na Slunci přestává zapadat do jakýchkoliv teoretických šablon, znalostí a zkušeností získaných astronomy či astrofyziky v předchozích 200 až 300 letech, aktuálně proto existují dvě zcela odlišné interpretace uvedených dat: A. Minimum sluneční aktivity mezi 23. a 24. slunečním cyklem ještě nenastalo – a to ani po více než 13 letech od předchozího minima, B. Minimum sluneční aktivity nastalo již v roce 2008, 24. sluneční cyklus právě probíhá, a lze ho tedy považovat za obdobu Daltonova či dokonce Maunderova minima.

srpen 2009 – V New Yorku byl zaznamenán třetí nejchladnější nástup léta v historii teplotních měření (zde). Průměrná teplota za červen a červenec dosáhla pouhých 70,1 Fahrenheita, chladnější byl pouze nástup léta v roce 1881 (69,4 F) a 1903 (69,8 F).

26.8.2009 – Celkový počet dnů, během kterých nebyly v průběhu současného slunečního minima zaznamenány žádné sluneční skvrny, dnes dosáhl hodnoty 700. Překonání hranice 800 dnů bez slunečních skvrn lze očekávat koncem letošního roku, magická hranice 1000 dnů by pak mohl být při současné sluneční neektivitě prolomena v průběhu roku 2010. Pro porovnání, typické sluneční minimum vykazuje 450 až 500 bezeskvrnných dnů, v předchozím minimu z let 1994 až 1996 bylo těchto dnů zaznamenáno pouhých 309.

září 2009 – Plocha zalednění Severního ledového oceánu (severního pólu) se již několik let postupně zvětšuje. V průběhu letošní zimy dosáhla nejvyšší hodnoty za poslední 5 let, v průběhu letošního pak nejvyšší hodnoty za poslední 3 roky (zde, zde a zde). K nárůstu plochy zalednění dochází v důsledku poklesu teplot v Arktidě (zde a zde).

září 2009 – Světovou klimatologií otřásl skandál nevídaných rozměrů a patrně i nevídaných dopadů. Při zpětném rozboru dat z poloostrova Jamal získaných analýzou letokruhů borovic, na jejichž základě byla vytvořena tzv. „globálně oteplovací Mannova hokejka“, došlo ke zjištění, že analýza letokruhů byla hrubě zmanipulována či přímo padělána (zde a zde). Britský klimatolog Keith Briffa (vedoucí autor IPCC ve věcech rekonstrukce klimatu) totiž pověstnou Mannovu hokejku vytvořil ze vzorku pouhých 15 borovic, což před vědeckou veřejností 10 let tajil. Na prudký nárůst teplot ve 20. století přitom poukazovala pouze jedna borovice (YAD0061) z uvedeného vzorku! Tato jediná borovice s růstovou anomálií proto hrubě zkreslila výsledky celé klimatické Briffovy analýzy. Pokud by Keith Briffa namísto vzorku 15 borovic použil dostupné záznamy letokruhů několika desítek borovic (úmyslně je odfiltroval), nebo by zmíněnou „anomální“ borovici ze vzorku rovnou odstranil, žádná globálně oteplovací hokejka posvěcená IPCC by nevznikla (zde).

Současné globální teploty jsou tedy bez Mannovy hokejky přibližně na stejné úrovni jako globální teploty v letech 1930 až 1950 a zároveň hluboko pod teplotní úrovní tzv. středověké teplé periody (1100 až 1300).

17.10.2009 – Česko spolu s ostatními zeměmi střední Evropy zažilo uplynulých dvou týdnech klimatickou turbulenci, s jakou se nesetkalo minimálně od doby vlády Marie Terezie. Zatímto v prvním říjnovém týdnu padlo na území Čech a Moravy několik rekordů maximálních denních teplot, v druhém říjnovém týdnu se do střední Evropy „vylil“ extrémně chladný arktický vzduch, který zde způsobil nevídanou sněhovou kalamitu. 17. října například leželo v Krkonoších 85 centimetrů sněhu, což byla nejvyšší říjnová sněhová pokrývka za posledních 50 let. Ve stejnou dobu byl na beskydské Lysé hoře překonán absolutní říjnový sněhový rekord – napadlo zde více než 100 centimetrů sněhu, čímž byl překonán stoletý rekord z roku 1930 (92 cm sněhu).

2.11.2009 – NASA poprvé připustila příchod „nového Daltonova slunečního minima“. Stalo se tak s publikací listopadové prognózy intenzity 24. slunečního cyklu, kterou již po několikáte přehodnotila směrem k nižším hodnotám. Nadcházející sluneční cyklus nebude mít podle americké kosmické agentury ve svém maximu 85 slunečních skvrn (říjnová prognóza), ale pouhých 78 slunečních skvrn (rok 2013 – 50% varianta). Oficiálně tedy stojíme na prahu nejnižší sluneční aktivity za posledních 180 let. Evoluce prognózy NASA: květen 2006 (zde), říjen 2009 (zde), listopad 2009 (zde).

21.11.2009 – Rok 2009 se patrně zapíše černým písmen do dějin klimatologie. Zatímco v září vypluly na povrch manipulace v analýze letokruhů borovic z poloostrova Jamal, kterých se dopustil přední britský klimatolog Keith Briffa s cílem nadhodnotit nárůst teplot na severní polokouli v průběhu 20. století, 20. listopadu se zrodil skandál nemající v dějinách klimatologie obdoby:

Klimatické výzkumné centrum při Východoanglické univerzitě (CRU) napadl v průběhu 19. listopadu neznámý hekr, který zde odcizil stovky emailů (včetně několika desítek dokumentů). To vše obratem umístil na různé světové servery s dovětkem, že jeho hlavní motivací je snaha zachránit data před zničením ze strany představitelů CRU. Podivná interní korespondence mezi významnými světovými klimatology sdruženými kolem CRU (+IPCC) se okamžitě poté začala lavinovitě šířit po internetu. Během několika desítek minut byla publikována na prvních amatérských blozích, „klimaskeptických“ webech (zde) a dokonce vznikl i webový prohledávač CRU korespondence.

Emaily z CRU zobrazují klimatologii v poněkud zvláštním nevědeckém až nemorálním světle. Významní klimatologové (Keith Briffa, Michael Mann, Phil Jones – ředitel CRU a další) v korespondenci otevřeně popisují manipulace s klimatickými daty a dokonce se k nim navzájem navádějí. K vědě o pozemském klimatu navíc nepřistupují neutrálně, ale spíše politicky s cílem za pomoci různých triků nadhodnocovat nárůsty teplot v 2. polovině 20. století, skrývat středověkou teplou periodu, zveličovat vliv člověka na klima, očerňovat a profesně likvidovat své klimaskeptické oponenty, rozhodovat o tom, které periodikum bude či nebude zařazeno na seznam oficiální vědecké literatury, z kterého periodika půjdou či nepůjdou čerpat informace do výročních klimatických reportů IPCC apod. Část emailů dokonce obsahuje výzvy ke zničení různých původních a veřejně dosud nepublikovaných dat (Mannova teplotní rekonstrukce, Briffův výzkum borovic, emaily) kvůli tomu, aby se nedostala do rukou klimaskeptiků či laické veřejnosti.

24.11.2009 – V reakci na klimatický skandál v CRU byla ve Velké Británii založena petice požadující pozastavení činnosti Klimatického výzkumného centra (CRU), odvolání ředitele CRU Phila Jonese z jeho funkce a nezávislé prošetření celého skandálu. První výzvy k provedení nezávislého auditu klimatického výzkumu se objevují mezi politiky ve Velké Británii i USA (zde). Britský politik Lord Mocton dokonce požaduje trestní stíhání a potrestání „zločinců klimatických změn“: „Nejsou to špatní vědci – jsou to podvodníci. A darebáci, kteří své zločiny spáchali na úkor britských a amerických daňových poplatníků.“ (zde).

27.11.2009 – Stephenovi McIntyremu – matematikovi a ekonomovi v jedné osobě – se podařilo na základě dat odcizených z CRU sestavit původní rekonstrukci teplot na severní polokouli v letech 1402 až 1994 vytvořenou a následně zmanipulovanou klimatologem Keithem Briffou (po borovicovém výzkumu z poloostrova Jamal již druhá manipulace v pořadí). Zatímco původní Briffova teplotní rekonstrukce popisovala období let 1402 až 1994, rekonstrukce publikovaná prostřednictvím IPCC končila v roce 1960! Proč přistoupil Keith Briffa ke změně intervalu? Důvody jsou téměř neuvěřitelné: Teplotní rekonstrukce končila výrazným poklesem teplot, což bylo v rozporu s politikou globálního oteplování propagovanou jak vedoucími představiteli britského CRU, tak IPCC. Keith Briffa proto z rekonstrukce odřízl veškeré klesající teploty po roce 1960 a ty následně smazal (Hide the decline!). Stopy smazaných dat zůstaly pouze v interní emailové korespondenci CRU a v několika nikde nepublikovaných souborech (zdrojové kódy grafů).

Rekonstrukce teplot na severní polokouli, autor Keith Briffa

červená křivka = smazaná data odporující politice globálního oteplování

1.12.2009 – Ředitel Klimatického výzkumného centra při Východoanglické univerzitě (CRU) Phil Jones v reakci na „hekerský emailový skandál“ (Climategate) dočasně odstoupil ze své funkce. Funkci ředitele CRU převzal až do ukončení nezávislého prošetření případu profesor Peter Liss.

leden 2010 – Pacifický oceánský jev El Niňo dosáhl v prosinci 2009 nejvyšší hodnoty od roku 1998 (zde), množství CO2 v atmosféře neustále narůstá (zde), žádné rekordy globálních teplot přesto v průběhu roku 2009 nepadly. Potvrzuje se tak teorie minimálního až bezvýznamného podílu CO2 na procesu globálních změn klimatu. Intenzila El Niňa nyní slábne (zde), čeká nás proto pokles globálních teplot minimálně o 0,1 až 0,2 °C vlivem neutralizace uvedeného oceánského jevu.

únor 2010 – V průběhu října 2009 až února 2010 došlo na severní zemské polokouli k historicky mimořádně významné klimatické události: Arktická oscilace (AO – zde, zde) se patrně vlivem nízké sluneční aktivity přepnula ze své pozitivní do SILNÉ NEGATIVNÍ fáze. 3měsíční klouzavý průměr AO indexu spadl v číselném vyjádření na nejnižší úroveň od roku 1968 (zde), roční klouzavý průměr AO indexu (leden 2009 – leden 2010) pak sklouzl až na úroveň chladných 70. a 80. let (zde). Evropu, USA, Rusko, Čínu a Korejský poloostrov postihly vlivem přepnutí Arktické oscilace do negativní fáze nejsilnější mrazy za uplynulých 30 až 50 let doprovázené rekordní sněhovou nadílkou, v Grónsku, Kanadě a v severním Atlantiku byly naopak ve stejnou dobu zaznamenány vysoce nadprůměrné teploty.

Pakliže se skutečně potvrdí silná závislost mezi sluneční aktivitou a přepínáním Arktické oscilace, čeká celou Evropu (včetně Česka a Slovenska) velmi chladné desetiletí doprovázené vysokou dávkou oblačnosti, rekordními mrazy, rekordně vysokou sněhovou pokrývkou, chladnými léty a čas od času i velmi nízkou úrodou. Grónsko spolu s Kanadou naopak čekají mimořádně příznivé klimatické podmínky. Pokud navíc dojde ve stejnou dobu k postupnému poklesu intenzity slunečního záření (solar irradiance) vlivem nástupu „nového“ Maunderova slunečního minima (otázka nejbližších 10 až 20 let), pak právě rok 2009 bychom mohli označit za první rok nástupu nové malé doby ledové.

17.2.2010 – Plocha sněhové pokrývky na severní polokouli rekordně narůstá, aktuálně je zde nejvíce sněhu od roku 1978: zde. Zatímco v únoru 1978 bylo sněhem pokryto 53 647 305 km2 severní polokoule, v 7. týdnu roku 2010 činila plocha zasněžení 52 166 840 km2. Viz týdenní data o ploše sněhové pokrývky od roku 1966. Pro zajímavost ještě uveďme, že zároveň s narůstající plochou zasněžení dochází k nárůstu albeda (míry odrazivosti) zemského povrchu, což ve svém důsledku vede k ochlazování planety. Zatímco průměrný nezasněžený zemský povrch odrazí zpět do vesmíru přibližně 40 % slunečního záření, zasněžený povrch odrazí zpět do vesmíru 80 až 90 % příchozího slunečního záření => vzniká zde deficit v příjmu a míře akumulace slunečního záření.

5.10.2010 – David Hathaway z agentury NASA opět přepracoval svou prognózu průběhu 24. slunečního cyklu. Nadcházející maximum podle něj přijde v červenci roku 2013, průměrná denní „produkce“ slunečních skvrn by v tuto dobu neměla překročit hodnotu 64. Další přehodnocení prognózy NASA (směrem k nižším hodnotám) lze očekávat v nejbližších týdnech.

12.10.2010 – Uznávaný americký jaderný fyzik Harold Lewis označil globální oteplování za největší a nejúspěšnější pseudovědecký podvod, jaký kdy viděl. Na protest proti tomu, jak se většina jeho kolegů nechává korumpovat stoupenci myšlenky globálního oteplování, vystoupil z Americké společnosti fyziků (APS).

říjen-listopad 2010 – Obyvatelé Česka se opět po roce stali svědky mimořádně silné teplotní turbulence. Zatímco v druhé a třetí říjnové dekádě panovalo na území Čech a Moravy jedno z nejchladnějších říjnových období od druhé světové války, během něhož byla pokořena řada rekordů minimálních teplot, v prvním listopadovém týdnu došlu k prudkému oteplení doprovázeném naopak pokořením několika desítek 50 až 200 letých rekordů maximálních teplot vzduchu.

prosinec 2010 – Západní, severní a střední Evropu postihla vlna mrazivého prosincového počasí, která za sebou zanechala několik desítek záporných teplotních rekordů. V centrální Anglii (část Velké Británie) byl prosinec 2010 označen za nejchladnější prosinec uplynulých 110 let (od roku 1890) a zároveň za druhý nejchladnější prosinec uplynulých 351 let (od roku 1659 – počátek měření teplot v Evropě, konec Malé doby ledové). Meteorologové v Severním Irsku prohlásili prosinec 2010 za absolutně nejchladnější kalendářní měsíc v historii měření teplot, v Dánsku se stal prosinec 2010 spolu s prosincem 1981 nejchladnějším „vánočním měsícem“ v historii, v norském hlavním městě Oslu nejchladnějším prosincem od roku 1890, ve švédském hlavním městě Stockholmu nejchladnějším prosincem od roku 1915, v Německu nejchladnějším prosincem od roku 1969…

Zdroj