Zelená energetika z nás udělá rukojmí Číny
Uveřejněno dne 26 září 2024 000 8:00Vymanit se z energetické závislosti na Rusku je jistě strategicky rozumné, je ovšem otázkou, zda nevyháníme čerta ďáblem. Bruselské plány na energetickou revoluci totiž stojí na fotovoltaice a větrných elektrárnách, přičemž asi 90 procent fotovoltaiky pochází z jihovýchodní Asie, z valné většiny z Číny. Ve větrných elektrárnách Číňané ovládají asi 70 procent trhu. Zatím.
Zda něco je, či není proruské, je častým námětem vystoupení politiků i článků v médiích. Poněkud stranou zůstává, zda ta která skutečnost není náhodou výhodná pro nějaký jiný stát, když není prospěšná Rusku. A zda to také nepředstavuje riziko. To je na každém státě, respektive jeho vládě, aby míru případného rizika vyhodnotila.
V případě Ruska, které rozpoutalo válku se svým sousedem, je úvaha o tom, zda je či není bezpečné na něj vázat svoji energetiku vcelku jednoduchá. Nechci-li podporovat válečnou mašinérii agresora, neměl bych mu dávat vydělat tím, že si od něj kupuji energetické suroviny. Zároveň je zřejmé, že budu-li závislý na dodávkách z Ruska, stávám se z jeho strany vydíratelným. Což jsou důvody, proč se většina států v Evropě snaží ruské dodávky nahradit dodávkami odjinud. A zdá se, že se to více méně nějak daří.
Současně ovšem v členských státech EU probíhá lítý boj „za záchranu klimatu“. Ten velí opustit co nejdřív klasické energetické zdroje, bez ohledu na to, odkud získávají palivo. Tento revoluční přechod však energetiku bere hned do dvojích kleští. Ty první ji nutí opouštět i zdroje, jež nejsou ruské, a není za ně odpovídající náhrada. Odpovídající v tom smyslu, že by dokázala zajistit bezpečné a trvalé dodávky v množství odpovídajícím potřebě za současně přijatelné ceny. Protože tvrzení o tom, že elektřina z občasných zdrojů energie (OZE) bude laciná a bude jí dost, nemá v realitě žádnou oporu.
Na baterie má Čína monopol
Druhé kleště nebezpečnost situace ještě stupňují. Bruselské plány na energetickou revoluci totiž stojí na fotovoltaice a větrných elektrárnách. Asi 90 procent fotovoltaiky přitom pochází z jihovýchodní Asie, z valné většiny z Číny. Ve větrných elektrárnách zatím Číňané ovládají „jen“ asi 70 procent trhu. V oblasti výroby baterií a surovin pro jejich výrobu má již Čína prakticky monopol. Bez baterií přitom energetika založená na OZE nemůže fungovat. (Jakkoli jsou současné baterie nevhodné pro tento účel, jsou – na rozdíl od výroby zeleného vodíku – alespoň k dispozici.) Čili unijní energetické revoluce se sice důsledně vyhýbá tomu, aby byla proruská, leč o to víc je pročínská. A tady se celá věc právě zamotává.
Jako by nestačilo, že má být energetika postavena na nespolehlivých a drahých technologiích s třetinovou životností oproti těm klasickým. Ještě jsou z valné většiny z produkce jednoho státu. Samo o sobě by to nemusel být fatální problém. Kdyby…nešlo o Čínu. Protože Čína se nijak netají tím, že se chce stát světovým hegemonem. A zjevně se do té pozice nechce dostat jen prostřednictvím obchodu. Taiwan a Filipíny o tom už vědí své. Protože vůči nim se Čína nijak neštítí uplatňovat vojenské zastrašování. Což jaksi není nepodobné tomu, jak se chovalo Rusko před tím, než rozpoutalo válku proti Ukrajině. Někdo samozřejmě vidí legitimitu současných čínských nároků na Taiwan přesto, že je ostrov s oficiálním názvem Čínská republika od roku 1949 reálně samostatný. Jenže čínské nároky na Jihočínské moře a řádku tamních atolů nemají ani tuto – chatrnou – historickou oporu. Je takový stát opravdu důvěryhodným partnerem, aby bylo možné se spolehnout na jeho dodávky technologií nezbytných pro fungování energetiky, na které je závislých 440 milionů lidí v členských státech EU?
Než začnete říkat, že USA se chovají stejně, zkuste si vzpomenout, kdy Amerika naposledy změnila silou své hranice. A kdy to udělala Čína. O Rusku nemluvě.
Nebýt závislí na Rusku je z bezpečnostního hlediska zcela správné. Ale stejně tak je zcela správné nebýt závislými na Číně. Což je však právě to, do čeho Brusel všechny státy v EU vší mocí žene. Stát se místo proruským pročínským je přitom zhruba to, jako vyhánět čerta ďáblem. To, že Čína nyní ještě nikoho vojensky nenapadla, na věci nic nemění.
To vše znamená jediné. Závislost na Rusku můžeme velmi výrazně omezit. Ale buď budeme „zachraňovat klima“, což není v našich silách, nebo nespadneme do naprosté energetické závislosti na Číně. Víc možností není.