ZELENÍ (DALEKO) PŘED BRANAMI

Do české politiky Strana zelených patří. Má své „tvrdé jádro“ voličů a dokáže uspět na komunální úrovni. Je logické, že usiluje i o návrat do Sněmovny. Jaké má vlastně šance a co jí brání v cestě nad 5 % hlasů?

Na začátek je třeba si říci, jak se vlastně Zelení k současnému stavu dopracovali. Strana sice existovala od devadesátých let, její hvězdná hodina nastala ale až ve chvíli, kdy se do jejího čela postavil Martin Bursík a dokázal oslovit také voliče za hranicí ekologických témat. Prošel branami Sněmovny, pomohl sestavit vládu a strana měla naději být úspěšná.

Následný vývoj byl však tragický. Zelené po vstupu do vlády rozvrátily vnitřní konflikty a zásahy vnějších aktérů: mnozí straníci neustáli tvrdost politického boje mezi premiérem Topolánkem a vůdcem opoziční ČSSD Jiřím Paroubkem. Bursík padl a od roku 2009 se strana vrátila k 3% hranici popularity. Nesla si k tomu nálepku nespolehlivé a chaotické skupiny, která ve výsledku promarní hlasy všech, kdo jí uvěří.

Éra Stropnického

Po dalších peripetiích Zelené nakonec ovládl Matěj Stropnický, tedy člověk, jenž stál za konflikty a nečitelností partaje už v éře Martina Bursíka. Ideově posunul zelené do pozice více obvyklé v západní Evropě, čili mezi levicové a částečně i liberální strany.

Na komunální úrovni dokázali Zelení uspět všude tam, kde měli v čele zajímavé a autentické osobnosti. Jejich působení na pražském magistrátu však už tolik úspěšné není – a hlavní vinu na tom má právě předseda Stropnický.

Osobními konflikty a animozitami přinesl většinou negativní PR, aniž by to kompenzoval atraktivními tématy či iniciativami. V některých otázkách dokázal mít zásadový postoj, brzy jej však překryly kompromisy v rámci magistrátní mnohokoalice.

Jak skrýt vlastní program

Pozoruhodným fenoménem se stal fakt, že se strana dobrovolně rozhodla ze svého programu odstranit tři témata: migraci, gender a squatting. Fakt, že to předseda Stropnický sám a veřejně řekl, dokládá určitou míru naivity: strana nesmí svou volební taktiku komentovat, má jí jen dělat; v tom Zelení připomínají ČSSD.

Strana se měla „umoudřit“ a přestat obhajovat porušování zákonů ČR (formou okupace budov squattery), popř. nerespektování gramatiky českého jazyka genderovým tlakem (ze strany představitel-ů/-ek či hostů a hostek SZ). Místo toho se rozhodla říci, že o tom prostě nebude mluvit.

Hlavní roli v obrazu Zelených před volbami nesl opět předseda Stropnický. Média už dostatečně probrala jeho příspěvky na téma „nadměrného“ létání lidí na dovolenou či o obecném přání na „redukci potřeb“ lidí v Evropě.  Nejnovějším a značně ilustrativním příkladem je jeho postoj k možnému obnovení Mariánského sloupu v Praze.

Nesouhlasit s tím je samozřejmě legitimní. Matěj Stropnický ale na Facebooku označoval tuto náboženskou stavbu za „triumfalistickou“ a za „symbol ponížení“, přičemž se hlásil k odkazu žižkovských anarchistů z roku 1918. Tamtéž dokonce tvrdil, že majetky Pražanů v roce 1648 (ohrožené švédským obležením) byly prapodivného původu. I nezaujatého čtenáře jímá podezření, kdo vlastně Zelené vede.

Z těchto vlastně okrajových příběhů se s určitým odstupem vytváří obraz strany, která kromě několika zajímavých názorů a postojů přináší i mocnou dávku (částečně) skryté ideologie, která je pro velký počet potenciálních či bývalých voličů nepřijatelná. Místo toho, aby si SZ všechny problematické body za cenu ztráty pár set příznivců „vyříkala“ a učesala je, raději vše neobratně skrývá.

Výsledkem je, že se Zelení v průzkumech trvale pohybují okolo tří procent popularity. Jejich šance na vstup do Poslanecké sněmovny se ovšem blíží nule. Aby případná naděje vůbec existovala, potřebují změnit svou image v očích svých dosavadních nevoličů a vykročit ze sociální bubliny, v níž se nalézají. Nálepky rozhádané skupiny se již zbavili, ale pověst státotvorné strany doposud nazpět nezískali. Jak již bylo výše naznačeno, na rozdíl od svých předchůdců na tom současný předseda nese hlavní díl viny.

Zdroj