Zkrachují solární dobrodruzi?
Uveřejněno dne 23 listopadu 2010 000 13:54
Samozřejmě, že ne…
K tomu totiž není vůbec žádný důvod. Byznys v „obnovitelných zdrojích“ zůstává tou vůbec nejjistější investicí v tomto státě.
Pouze se trochu snížila jeho lukrativnost. Ale dlouhodobě to je jednoznačně modlící mlýnek na peníze, který vlastníkům jak větrných, tak i fotovoltaických elektráren zaručuje nejen naprostou návratnost investice, ale hlavně státem garantovaný odběr vysoce nekvalitního zboží za pevné ceny.
Mít zajištěn odbyt na léta dopředu, je samozřejmě sen každého podnikatele. A neznám žádný jiný obor podnikání na celém širém světě, kde by bylo možné prodávat vysoce nekvalitní zboží za pevnou, státem na dlouhá desetiletí garantovanou, cenu.
Protože elektřina, jak možná mnozí z vás tuší, se nedá skladovat (přečerpávací elektrárna neskladuje elektřinu, ale ukládá ji do potenciální energie vody). Skladování v záložních bateriích telefonních ústředen a jiných zařízení zajistí provoz v nejlepším případě pouze několik hodin, pak stejně musí nastoupit dieselagregát, který při výpadku sítě například v nemocnici startuje okamžitě.
Takže, takzvaná špičková elektřina má cenu zlata. A jediným zdrojem, který dokáže najet v průběhu jedné minuty je vodní nebo přečerpávací elektrárna. Ale ani náhodou žádná větrná nebo solární. Tedy ty větrné mohou klidně ve špičce dodávat energii, ale bude to jen náhodou. Náhodou, že zrovna fouká. Ani větrníky a ani solární elektrárny nejsou pro energetiky vůbec žádnou pomocí. Jsou spíše, abych se vyslovil slušně, něco jako „pain in the ass“, která jim komplikuje život.
Protože, když se náhodou tyto rozmarné „elektrárny“ rozzuří (větrníky obvykle na podzim a solární elektrárny hlavně v létě), tak dodávají do sítě výkon, který nejenže v tom okamžiku vůbec není zapotřebí, ale ještě škodí tím, že neúměrně zatěžuje rozvodovou soustavu, což pravidelně na podzim hrozí od německých větrníků.
Spekulanti s „obnovitelnou“ energií prostě využívají politické objednávky socialistické EU, která po vzoru socialistických režimů v bývalém sovětském bloku vyhlásila socialistický závazek, kolik procent elektrické energie bude vyrobeno z obnovitelných zdrojů. A politiky a byrokraty čerta starého zajímá, zda ta energie byla vůbec vyrobena obnovitelně nebo zda byla k užitku nebo ke škodě. Například je známo, že větrník lze v noci roztočit na velmi levný noční proud a po přepnutí na generátor dodávat tutéž energii jako „zelenou“ za podstatně vyšší cenu zpět do sítě.
A protože jde o plnění socialistického závazku, tak náš stát garantuje, že odebere a zaplatí veškerou energii vyrobenou v modlících mlýncích (moderní forma modlícího mlýnku – fotovoltaický panel – se neotáčí), takže myšlenka, že někdo zkrachuje je zcela absurdní. Podnik, který má na léta dopředu garantován odbyt za pevnou cenu, nemůže zkrachovat. Každá banka na světě mu půjčí. Komu by, proboha, už měla půjčovat, když ne takto zajištěnému „podnikání“? Píši to v úvozovkách, protože ono vlastně o žádné podnikání nejde, rizika jsou nulová.
Jediné, co se opravdu stane, je to, že to již nebude „fantastickej vejvar“, ale pouze „moc dobrej vejvar“. A kdo nevydrží s nervy a bude muset prodat, tak na tom, dle mého skromného názoru, nikdy nemůže prodělat. A kdyby si nějaký rozhořčený majitel solární elektrárny myslel opak, tak ať se se mnou spojí, já vezmu do hry nějaké příbuzné, projednáme s bankou úvěr a ten jeho solární penězovod koupíme. Protože i za současných finančních podmínek ta elektrárna garantovaný zisk sypat bude, i když já se toho možná už nedožiji.