V Holandsku s agentem za volantem

Holanďané jdou vstříc své budoucnosti rychlým krokem kupředu. Nově od prvního července musí firmy nad 100 zaměstnanců kontrolovat, kolik jejich zaměstnanci ujeli v autě kilometrů a jak tím poškodili klima. Následně výsledky hlásit vyšším místům.

„Pokud má vaše organizace 100 a více zaměstnanců, máte od 1. července 2024 povinnost hlásit pracovní cesty a dojíždění vašich zaměstnanců,“ informuje Nizozemská podniková agentura, ke které sběr informací o ujetých kilometrech v budoucnosti poputuje. A doplňuje, které údaje od společností a firem požaduje: „Celkový počet kilometrů ujetých vašimi zaměstnanci za kalendářní rok za účelem podnikání a dojíždění. Roční celkové kilometry rozdělené podle druhu dopravy a druhu paliva.“ Jako bonus pro malé firmy připravilo Holanďanům jejich Ministerstvo infrastruktury a vodního hospodářství možnost, že můžou nahlašovat své zaměstnance i dobrovolně. No, není to krásný nový svět?

Podnikání a dojíždění dohromady podle odhadů tvoří více než polovinu počtu ujetých kilometrů a téměř polovinu emisí z osobní mobility. Holandská vláda chce tyto emise CO2 zmapovat ohlašovací povinností a do roku 2030 snížit emise z pracovní mobility osob o 1,6 megatuny. Nějak se k tomu ráji musíme propracovat. Nejdřív zmapovat, pak zredukovat.

K čemu taková praxe povede?

Zásadní je otázka toho, zda k tomu, aby mohla firma někomu nahlížet na tachometr a zjišťovat počet ujetých kilometrů, má právo. Nejedná se v tomto případě o služební cesty, ale o prostou cestu do práce, kde je zaměstnanec ještě „svobodný občan“, který neprošel přes píchačky, takže zaměstnavatel nemá vlastně právo mu nakukovat přes rameno.

A povede to jen k dalšímu tlaku, kdy zaměstnavatel bude hnát své zaměstnance, aby se jízd vozem vzdal. Už vidím tu hrdou parádu (anglicko-německy Pride Parade, to jen aby se vědělo), kdy budou celotovární průvody s mávátky a s heslem, „kdo jezdíš autem, nesmíš mezi nás“, přijde penalizace za nadlimitní vypouštění emisí (a i nastartovat bude sakra nadlimitní), zaražený postup v práci, pokud se zaměstnanec odmítne přidat k akci „jogging do práce i při minus dvaceti stupních“ a další milé nejapnosti.

Odváží se někteří zaměstnanci podvádět, přijedou autem, jen si ho zaparkují 100 metrů od práce? A zbytek dojdou pěšky? Logicky, zaměstnavateli je do jeho tachometru kulové. A nevznikne kasta udavačů? Ale o ty by nám v takovém systému možná mělo jít přednostně. Ti v tuhém režimu vždycky fungují jako vysoce kvalitní lepidlo různých demagogů a politicky exponovaných fanatiků. Zaparkují 200 metrů od práce? 500 metrů? Bude jim nakonec co k čemu vůbec vyjíždět z garáže, když za záclonkou sousedního domu bude sedět soudružka s notýskem a touhou zapsat se do análů státu svou angažovanou službou lidu?

Copak tohle už vyloženě nebije do očí? Jdeme cestou restrikcí a zákazů, namísto toho, abychom si zvolili cestu inovací. V roce 1990 byly Krušné hory umírající hordou sušiny kvůli uhelným elektrárnám, za pár let už se zelenaly. Nepotřebovali jsme k tomu restrikce. Jen nový přístup. Nezlikvidovali jsme průmysl, jen jsme šli cestou zlepšování a inovací. To až v poslední době jsme zjistili, že nám bude zase příjemněji v bříšku režimu s totalitními manýry. Ale právě restriktivní režim a totalitní manýry vedou k lámání charakteru člověka. Mnozí propadnou tomu, že mají jedinou možnou pravdu. A že vy ji nemáte.

Je holandská cesta skutečně cestou do budoucnosti, nebo do minulosti?

Zdroj