Ladislav Henek: Hrobař Německa Fridrich Merz

Nedávno prohlásila sama Ursula von der Leyen, předsedkyně Evropské komise: „Snižování role jaderné energie v Evropě bylo strategickou chybou.“ A přidal se k ní skoro jako ozvěna i Friedrich Merz, německý kancléř: „Odstavení německých jaderných elektráren byla vážná strategická chyba.“ Mohlo by se zdát, že v Německu (podle krajních optimistů v celé unii) dochází k jakémusi procitání ze zelené slepoty. Jenže to by byl hrubý omyl. Svědčí o něm slova německého kancléře, když tento svůj zdánlivě nadějný výrok doplnil jasným vyjádřením, že konec jaderné energetiky v Německu je nezvratný. Pradávná moudrost praví, že v rozhodování lidském a zejména politickém nesmí hrát roli tři handicapy: Hloupost, emoce a radikální ideologie. Fridricha Merze zužují bohužel všechny tři.

Obrat o 180 stupňů

Útlum a rušení jaderných elektráren patří k rostoucí řadě důkazů, jak destruktivně působí jakákoliv fanaticky pojatá ideologie. Jaderná energie přitom byla po desetiletí jedním z pilířů evropské energetiky. Poskytovala stabilní výrobu elektřiny, nezávislou na počasí. Za pozornost přetrvávajících ideologů by mohl stát také fakt, že zároveň produkovala minimum emisí skleníkových plynů – o nichž mluví s podobnou hrůzou v očích, s jakou  ve středověku o „Satanově pařátu.“ Přes všechny nesporné výhody elektřiny z jádra se v posledních dvaceti, třiceti letech v několika evropských zemích prosadila pod silným tlakem „zelených“ radikálů politika jejího postupného opouštění.

„Zelení“ aktivisté používali kombinaci slibů o „čistém zeleném ráji“ a vyvolávání  strachu, zejména po haváriích v Černobylu a Fukušimě. Němečtí (stejně jako bruselští) politici přímo podporovali růst vlivů „ekologů“ do té míry, až jejich vliv zachvátil Evropu jako rakovina. Nejkřiklavějším příkladem je Německo, které po havárii ve Fukušimě v roce 2011 rozhodlo o úplném odstavení všech jaderných elektráren. Rozhodnutí s tragickými následky mělo pozoruhodný průběh:

Vláda kancléřky Merkelové 6. září 2010 prodloužila životnost německých jaderných elektráren.

Jen pár měsíců poté, 11. března 2011 zasáhlo pobřeží Japonska zemětřesení, následované silnou tsunami. K samotné fukušimské havárii pak došlo 12. – 15. března.

Za pouhé dva a půl měsíce poté, 30. května 2011 německá vláda oficiálně rozhodla o úplném odchodu od jaderné energetiky, jež byl velkou většinou hlasů v Bundestagu přesně za měsíc schválen. A to není všechno.

Pouhý týden po schválení útěku od jádra, 6. června 2011 německá vláda odhlasovala balík zákonů projektu Energiewende, tedy plán na obrovskou transformaci energetiky – nejen odchod od jádra, ale i masivní rozvoj takzvaných obnovitelných zdrojů.

Člověk nemusí být bůhvíjakým myslitelem, aby ho napadla celá série otázek, mezi nimi jedna ústřední: Na základě jakých odborných podkladů, zasvěcených analýz rizik a zvážení všech argumentů, dospěl německý kabinet na konci května 2011 k zásadnímu obratu od politiky, schválené jen třičtvrtě roku předtím v září 2010? Zcela jistě to nebyly odborné závěry z havárie ve Fukušimě, protože první, částečnou analýzu neštěstí zveřejnilo Japonsko až 7. června 2011, tedy týden po zásadním otočce kabinetu Angely Merkelové. A mnohem důkladnější nezávislá parlamentní vyšetřovací zpráva japonské komise (NAIIC) spatřila světlo světa až 5. července 2012, tedy více než rok po destruktivním rozhodnutí Berlína.

Energetická politika každé země na světě patří k těm vůbec nejdůležitějším pro hospodářství, bezpečnost a vůbec životy všech občanů. Je tak zřejmě, že rozhodnutí berlínského kabinetu bylo až nepochopitelně unáhlené, hloupé, a vedené zejména emocemi a pofiderní vypjatou ideologií. Prohloubilo a urychlilo chátrání našeho největšího souseda, což ovšem už v té době mohl tušit každý jen trochu znalý laik.

Německý experiment

Projekt energetické transformace známý jako Energiewende měl být – jak tvrdila propaganda – ukázkou přechodu k čisté energetice založené především na obnovitelných zdrojích, jakýsi dar lidem na zlepšení jejich životů. V praxi se nicméně ukázal spíše jako trest, což je u výsledků propagandy ale normální. Alespoň Angela Merkelová, vyrůstající v socialistické NDR to měla vědět.

Zatímco jaderné elektrárny byly postupně odstavovány, Německo muselo stále více spoléhat na fosilní zdroje energie (také likvidované krok za krokem), dovoz elektřiny ze zahraničí, a plyn, v nadpolovičním množství z Ruska. Kombinace unáhleného odchodu od jádra a rostoucí závislosti na plynu vytvořila energetickou zranitelnost, která se plně projevila během ukrajinské krize po roce 2022.

Je neuvěřitelné, že vrcholoví němečtí politici netušili (nebo nechtěli tušit) tak zřejmé věci, jako například že energetická bezpečnost je stěžejní prioritou pro každou zemi, že je to kruciální otázka geopolitické stability a národní bezpečnosti. Připomeňme si tedy alespoň stručně základní rizika odchodu od jaderné energetiky, jak se projevila v Německu. Rizika, která by měl znát zpaměti každý začínající politik, nejen ten na vrcholu, rozhodující o osudech desítek milionů lidí:

1. Ztráta energetické stability. Jaderné elektrárny patří mezi vysoce stabilní zdroje elektřiny. Na rozdíl od větru či slunce vyrábějí energii nepřetržitě bez ohledu na počasí. Jejich uzavření znamená, že elektrická soustava musí hledat náhradu. Pokud není dostatečná kapacita jiných stabilních zdrojů, vzniká riziko výpadků, blackoutů, havárií celých průmyslových odvětví, velké potíže domácností. Nebo je země nucena k drahému dovozu elektřiny.

2. Z toho vyplývá růst závislosti na dovozu energie. Státy, které uzavírají jaderné elektrárny, často nahrazují výrobu elektřiny dovozem elektřiny ze zahraničí, spalováním plynu, nebo rovnou návratem k uhlí. Německo je toho ukázkovým příkladem, což zvyšuje geopolitickou závislost a činí energetiku zranitelnější vůči krizím.

3. Růst cen elektřiny. Jaderné elektrárny mají sice vysoké investiční náklady, ale nízké náklady na výrobu elektřiny během provozu. Proto jejich uzavření vede k růstu cen elektřiny na trhu, zvyšování závislosti na volatilních cenách plynu, domácnosti i průmysl čelí vyšším výdajům, energeticky náročná odvětví pak ztrácejí konkurenceschopnost.

4. Hořký doušek pro klimastrašidla: Jak bylo řečeno, jaderná energetika patří mezi nízkoemisní zdroje. Pokud je nahrazena fosilními palivy, dochází ke zvýšení emisí CO₂. Analýzy ukazují, že uzavření jaderných elektráren v Evropě bylo v minulosti většinou kompenzováno právě spalováním plynu nebo uhlí. Možná se však dočkáme nějaké „vědecké“ analýzy, vysvětlující, že to nedokážeme chápat pokrokově, neboť nerozlišujeme „zlé“ emise CO₂ (proti kterým ideologové bojují) a „hodné“ emise CO₂ (jež podporují propagandu ideologů).

5. Ztráta technologického know-how. Jaderný průmysl vytváří celé technologické systémy: výzkum, vysoce kvalifikovaná pracovní místa, průmyslové dodavatelské řetězce. Jestliže stát tuto oblast opustí, může už během jedné generace ztratit technologické know-how, které je velmi obtížné znovu vybudovat.

6. Zranitelnost energetiky v krizích. Energetické krize – ať už geopolitické, ekonomické nebo přírodní – ukazují, že diverzifikace zdrojů je klíčová. Jaderná energetika poskytuje dlouhodobě stabilní výrobu elektřiny nezávislou nejen na počasí, ale také na dovozu paliv ve velkém objemu a krátkodobých výkyvech trhu. Bez ní je energetický systém výrazně zranitelnější.

7. Celkové strategické oslabení země. Zatímco Německo a některé evropské státy jadernou energetiku omezují, jiné světové mocnosti ji naopak rozvíjejí. Například Čína staví desítky nových reaktorů. Rusko exportuje jaderné technologie do mnoha zemí…

Merz z Marsu

Všechna tato rizika byla německá vláda povinna znát a důkladně zvážit před jakýmkoli tak zásadním rozhodnutím. Měla vědět, že odchod od jaderné energetiky není pouze technickou záležitostí změny zdrojů elektřiny. Jde o strategické rozhodnutí s hlubokými ekonomickými, bezpečnostními, geopolitickými, sociálními a následně i politickými dopady. V posledních letech se ukazuje, že rychlé uzavírání jaderných elektráren všechna tato rizika znásobila.

Proto jako z Marsu zní slova kancléře Merze, na jedné straně připouštějícího, že odchod od jádra byl strategickou chybou, ale na straně druhé tvrdošíjně trvajícího na tom, že návrat k jaderné energetice v Německu není možný. Merz se tak dopouští po Merkelové další hrubé chyby v této oblasti. Jaké může mít důvody pro svůj destruktivní postoj?

a)       Politické rozhodnutí už padlo a Německo zákonem ukončilo jadernou energetiku. Jenže před parlamentními volbami v roce 2025 CDU opakovaně propagovala plány na znovuzprovoznění některých vyřazených jaderných elektráren. Také kvůli tomu ji nemálo lidí volilo.

b)      Elektrárny se již demontují, takže jejich opětovné spuštění by bylo technicky i finančně náročné. Ovšem poslední reaktory byly odstaveny v roce 2023. A odborníci – kteří se v problematice na rozdíl od Merze orientují – upozorňují: „Některé jaderné elektrárny by bylo možné opravit a znovu zprovoznit. Náklady by nemusely být astronomické. V zahraničí existuje několik příkladů. Znovuzprovoznění zachová cenné odborné znalosti a posílí německý průmysl. Je navíc většinou levnější a rychlejší než nová výstavba, protože budova a části zařízení již existují.“ Navíc i kdyby byly náklady hodně vysoké, ba i kdyby Německo začalo stavět nové jaderné elektrárny, stále by to ve střednědobém a dlouhodobém horizontu vyšlo levněji než ideologické experimenty.

c)       Platný atomový zákon v Německu provoz jaderných elektráren zakazuje a změna by vyžadovala novou politickou většinu. Ano, ale každý zákon lze změnit. Jistě, takovou změnu by musela odsouhlasit většina Bundestagu. Je zřejmé, že s  SPD, zatvrzele setrvávající na krajně levicové pozici to nepůjde. A jen pro připomenutí: z celkových 630 poslanců má CDU/CSU 208 poslanců a AfD 152. Společně by tedy měli bohatou většinu 360 poslanců.

Odejděte co nejdříve

Souhrnně se dá říci, že do současného prohlubujícího se energetického průšvihu dostala Německo Angela Merkelová čistě z důvodů vypjatě emočního přijetí radikální ideologie a ze své politické hlouposti. Friedrich Merz v tomto průšvihu pokračuje a zvětšuje ho opět kvůli lpění na radikální ideologii a kvůli své politické hlouposti. Je tedy dalším hrobařem Německa. Nejde mu o lidi, ale o extrémní ideologii. Protože pokud mu tak vadí AfD, nemusel by se s ní spojovat. Ono by stačilo ze strany CDU/CSU vyvolat hlasování o změně katastrofální energetické politiky a AfD by se přidala.

Nebylo by to v Evropě poprvé, kdy zásadní kroky v nějakém parlamentu podpořily strany, do té doby ověšené hanlivými nálepkami „populistické“ nebo „krajně pravicové.“ Například ve Švédsku byla v řadě případů rozhodující podpora Švédských demokratů pro hlasování o zpřísnění migrační politiky po roce 2015. Stejně tak v Dánsku byla médii dehonestovaná Dánská lidová strana nezbytná opět pro přijetí zákonů o přísnější migrační politice, ale také pro schválení státního rozpočtu a některých sociálních reforem. Obě tyto strany (ve Švédsku i v Dánsku) byly přitom ověšeny ze strany levicových a ultralevicových politiků a médií nespočtem hanlivých nálepek, počínaje „krajní pravicí“, přes „xenofoby a rasisty“ až po „fašisty“. Je to tedy jen záležitost priorit, zda politik upřednostní zájmy lidí, nebo své ideologické fantazie. Co je prioritou Friedricha Merze, je zřejmé – o lidi mu rozhodně nejde. Ani o průmysl a německou životní úroveň.

Hlavní problém Německa (a stejně tak i Bruselu) je v tom, že politici, kteří způsobili stále tragičtější hospodářské zaostávání a pozvolnou likvidaci svobody, nejsou již vůbec důvěryhodní. Respektive jsou důvěryhodní zhruba stejně jako komunističtí papaláši když zjistili, že loď socialismu se potápí a jim samotným začíná téct do bot. Ti také honem vymýšleli nějaké reformy. Přitom to byli stále ti stejní hloupí nemyslitelé, kteří havárii lodi způsobili. Proto je nutné odpovědět zdánlivě procitnuvším německým (a evropským) politikům stejně jako komunistům: Zkazili jste všechno důležité, na co jste sáhli. Proboha táhněte už pryč. Jediné, co můžete pro lidi ještě udělat, je odejít a to co nejrychleji.

Zdroj: