Třídíte? Recyklace plastů je jeden velký švindl

My všichni, kdo poctivě recyklujeme (a Češi patří mezi nejpilnější recyklanty na světě), děláme výrobcům plastů křoví, za nímž se můžou skrývat a chechtat se na cestě do banky. Recyklace plastů – ve smyslu výroby nových ze starých – totiž funguje jen cca z 5 procent.

Tak nám ty plasty už vlezly do mozku, zjišťují vědci. Ne obrazně – jako že bychom o nich hodně přemýšleli. Fyzicky, potažmo chemicky, je jimi mozek prosáklý. Do mozku se mohly dostat jen krevním oběhem, takže je zřejmě asi máme i v krvi, tedy všude.

Jaké to bude mít (nebo už má) následky na lidskou psychiku a mentální schopnosti (o fyzickém zdraví nemluvě), je zatím vědecky nedozkoumáno, každopádně nezveřejňováno. Zato už někdo propočítal, že do sebe vstřebáváme průměrně jednu kreditní kartu týdně. Polykáme je z potravinových obalů, nápojových lahví, plastových destiček na krájení, teflonových pánví. Vdechujeme je, jak kolem nás poletují uvolněné ze syntetického textilu, nábytku, počítačů.  

Malé a menší částice

Že ty plasty – rozumějme jejich pidičástice zvané mikroplasty (jakž takž ještě puntíkovitě viditelné) a nanoplasty (bez mikroskopu už neviditelné) – máme v žaludku, játrech a ledvinách, se ví už delší dobu. Ještě delší dobu se ví, že se jimi hemží půda a vodstvo zaplavené kusy plastů v kvantech ucpávajících delty asijských řek a shlukujících se v oceánech do ostrovů velikosti Španělska. Přibližně tutéž dobu se ví, že je jimi kontaminována flóra i fauna, nejvíc mořské ryby. Čili lidská potrava. Že to ohrožuje život planety, se dá s trochou logiky odvodit.

Tušilo se to už o nějakou desítku let dřív, než se narodila spasitelka planety svatá Gréta, která je tak nažhavená oteplováním, že přehlédla možnost, že ještě, než stihneme planetu spálit, udusíme ji vlastním nezničitelným odpadem. Už v 80 až 90. letech minulého století na plasty (vedle chemických jedů jako pesticidy) upozorňovala hrstka duchovně i vědecky osvícených ekologů soustředěných kolem dvou časopisů.

The Ecologist redigoval v 70. letech oxfordský ekonom a filosof Edward Goldsmith, bratr známějšího finančníka miliardáře Jamese Goldsmitha, jehož synovi Zacovi později redakci časopisu předal. Mezitím taky spolu s podobně myslícími vědeckými přispěvateli časopisu založil britskou Green Party. Ta byla původně zaměřená, jako celé počáteční zelené hnutí, konzervativně, neboť konzervačně a „holisticky“ čili celistvě, než je progresníci unesli do náruče neomarxismu a zúžili na „oteplování planety“.

Synovec Zac také několik let sloužil jako poslanec Konzervativní strany. S hlubokou nostalgií můžeme vzpomínat na jeho prohranou kandidaturu na londýnského starostu proti labouristickému islámskému kandidátovi Khanovi, který Londýnu vládne dodnes, pevnou progresivní rukou a s pevnou progresivní podporou multikulturních Londýňanů.

Bez odpadu

Resurgence vyšel z ekologického hnutí za návrat k lokální ekonomice a drobnému podnikání pod heslem „malé je krásné“, jehož autorem byl anglo-německý ekonom E. F. Schumacher. Small Is Beautiful byl i titul jeho ekonomického bestselleru, s podtitulem „ekonomie jako by záleželo na lidech“. Redigoval jej indický mystik Satish Kumar a přispívali mysticky naladění vědci jako Fritjof Capra a James Lovelock, s kacířským nápadem, že naše planeta Gaia je živá myslící bytost. A že si zařídila život „ekologicky cirkulárně“, tedy tak, aby odpad jednoho druhu byl potravou jinému druhu a žádný odpad nezůstával. Výjimkou se ve 20. století stal člověk, po němž zůstává odpad ničím nestravitelný a nezničitelný.

V roce 2012 oba časopisy splynuly v jeden, s oběma názvy. Žijí mimo dnešní hlavní proud ekologie, který se už ocitl pevně v sevření progresivistického tábora semknutého s nadnárodními korporacemi, politickými elitami, mediálními lokaji a „vědeckou většinou“, soustředěného na ovládnutí lidstva Velkým resetem a Green Dealem. Ekonomie, jíž mohou být lidé ukradení.

Na všudypřítomné plasty se zapomnělo – díky víře, že je o ně dobře postaráno „recyklací“.  Tu vymysleli jejich výrobci pod tlakem veřejnosti znepokojené hromaděním plastů v prostředí nebo jejich spalováním a šířením škodlivin do prostředí. „Recyklace“ se stala novou módou a politickou povinností vlád a obecních správ, nucených zavádět komplexní infrastrukturu jejich sběru odděleného od jiných odpadků. Na účet daňových poplatníků. Starodávné popelářské řemeslo „dustman“, už jednou v Británii přejmenované na „waste disposal worker“ dostalo nový honosný název „recycling operative“.

Recyklace s granty

Po celém světě se zakládaly organizace s názvy jako: Association of Plastics Recyclers. Recycling Partnership. Council of Solid Waste Solutions. Alliance to End Plastic Waste. Partnership for Plastics Progress. Sustainable Packaging Coalition. Coalition for Advance Molecular Rycycling. World Plastics Council. A desítky podobných. S granty z kapes daňových poplatníků.   

To vše s vírou, že použité plasty se dají přetvořit na plasty nové, aby se nemuselo vyrábět tolik dalších – jako je tomu u papíru nebo skla. Díky této víře se naopak mohla výroba plastů zněkolikanásobit. Natolik, že je dnes prakticky nemožné nakoupit potravu bez plastových obalů. Zbytky se vyhazují v plastových pytlích do plastových popelnic. A my všichni, kdo poctivě recyklujeme (a Češi patří mezi nejpilnější recyklanty na světě), děláme výrobcům plastů křoví, za nímž se můžou skrývat a chechtat se na cestě do banky.

Recyklace plastů – ve smyslu výroby nových ze starých – totiž funguje jen cca z 5 procent, navíc v horší kvalitě a finančně ztrátově. A taky ještě „termodynamicky enviro-negativně“ (víc energie se spotřebuje, než získá). Ostatek je nepoužitelný odpad. Jeho jediné pozitivum je, že odpad v podobě PET flašek, pytlíků, krabiček a kelímků je nahrazen beztvarou odpadní hmotou, která zabírá míň místa, je však pořád nezničitelná. Jeho hlavní negativum je, že chemické procesy likvidace plastových předmětů vypouštějí do půdy, vzduchu a vod dodatečné jedy a větší objemy mikroplastů a nanoplastů. Takže nám zmizí plastové obaly z očí a plastové mikročástice nám nalezou do mozku.

Tak nějak vám tu humornou „recyklaci“ podrobněji a odborněji vysvětlí publikace zvaná The Fraud of Plastic Recycling vydaná letos organizací zvanou Center for Climate Integrity. A ti z vás, kdo často jezdí do Itálie, háklivé na to, co jí, můžete papalášům EU položit tuto otázku: Jak to, že když italské obchody už nejmíň deset let balí nákupy potravin do pytlíků, které jsou „biodegradabile“, čili přírodně rozpustné, jste to ještě mezi těmi tisíci direktiv neuzákonili povinně pro celou EU? Že by taky nějaké to dlaňné od plastovýrobců?

Zdroj: Třídíte? Recyklace plastů je jeden velký švindl | Deník TO (denik.to)