PŘELOM: Klimatická krize v Evropě končí

Nedá se asi určit, kdy přesně vznikla panika okolo ochrany klimatu, kdy se objevili první klimatičtí aktivisté a kdy první vědci zformulovali tezi, že neviditelný (a životodárný) plyn kysličník uhličitý je největší škůdce lidstva, a proto je potřeba jeho produkci zlikvidovat a tím zachránit planetu. Je potřeba přiznat, že mnoho levicových autorů této paniky od počátku vědělo, že společně s likvidací produkce CO2 bude likvidován evropský průmysl a blahobyt, ale pro progresivní levici to bylo v plánu a ani se s tím příliš netajila.

„99 % vědců si odhlasovalo“ (opravdu, tahle to aktivističtí vědci prezentovali), že produkce CO2 zničí planetu, do propagace bezemisního světa se kromě zelených neziskovek zapojil i „klimaticko-průmyslový komplex“, tedy všichni ti, kteří na zelené politice začali vydělávat či čerpat dotace, většinou obojí. Mediální mainstream během několika let všechny, kteří před následky radikální dekarbonizace varovali, dehonestoval a umlčel. Ačkoli emise Evropské unie tvoří pouze šest až sedm procent světových emisí, z bezemisní budoucnosti se stala ideologie Evropské unie a byly jí podřízeny veškeré evropské politiky, akce a dotace. Na podporu záchrany planety média vynesly nemocnou dívku Gretu Thunbergovou, ze které vytvořily svatý symbol bezemisní budoucnosti. Místopředseda Evropské komise Franz Timmermans platil z evropských peněz zelené neziskovky, které vyvolávaly klimatickou paniku a čím vyšší byla panika, tím více přijímal Evropský parlament zelených restrikcí.

A tak jsme dekarbonizovali, uzavírali jsme energeticky náročné podniky, snižovali výrobu automobilů a přecházeli na elektromobilitu, stavěli jsme solární parky a větrníky, Německo odstavilo své funkční jaderné elektrárny, zvyšovala se cena elektřiny a zvyšovala se nezaměstnanost. Také jsme díky drahým energiím a úsporám CO2 přenášeli výrobu do Číny, která vše, včetně solárních panelů a elektromobilů, vyprodukovala levněji, byť za cenu mnohonásobně vyšší produkce CO2. Zjednodušeně lze říci, že obrovské prostředky vydané na Green Deal znamenají nákup čínských solárních panelů a baterií, nikoli budování evropského technologického průmyslu. Ale to nás, Evropskou unii, šampióna v dekarbonizaci, nijak netrápilo. A tak v posledních volbách do europarlamentu opět vyhrála zelená levice.

V Česku, jako velmi průmyslové a exportní a na německém průmyslu závislé zemi jsme si delší dobu uvědomovali, že je to celé špatně, ale jednak si to probruselská část české politické reprezentace nepřipouštěla, a jednak jsme nenacházeli v EU významné státy, které by naše obavy sdíleli.

Situace se zásadně změnila nástupem Donalda Trumpa, který ukázal, že to jde. Ohlásil odstoupení od Pařížské klimatické dohody, zrušení všech klimatických restrikcí, podpořil těžbu nerostů, zemního plynu a obnovu amerického průmyslu. Ve stejné době začal upadající evropský průmysl a protesty průmyslníků proti vysokým cenám energie dělat problémy i velkým zemím, zejména Německu. Po letech německého bláznění okolo Energiewende současné průzkumy ukazují, že mají-li volit Němci mezi udržením průmyslu, zaměstnaností a stávající životní úrovní, nebo údajnou záchranou planety a všeobecným úpadkem, volí to první. Odpor proti progresivní klimatické politice se odspodu zhmotnil v odporu proti emisním povolenkám ETS2 pro domácnosti a dopravu, kdy národní státy dosáhly jejich odložení. Zároveň velké ekonomiky v EU v čele s Německem žádají revizi systému ETS 1 platící pro velký průmysl a uhelnou a plynovou energetiku. Upadající průmysl, nekonkurenceschopnost a zvyšující se nezaměstnanost, to vše začíná drolit celou evropskou klimatickou dekarbonizační politiku. Zejména v době probíhající války na Ukrajině si začínají evropští státníci i centrála v Bruselu uvědomovat, že bez fungující ekonomiky nejsme schopni plnit obranné závazky vůči NATO.

Věrozvěsty klimatické ideologie nám byla prorokována zářná budoucnost, export zelených technologií do celého světa a růst prosperity a významu Evropské unie jako lídra v záchraně planety s tím, že celý svět bude naši strategii následovat. Je evidentní, že opak je pravdou. Hospodářsky i politicky Evropská unie neroste, naopak, upadá. Evropě to trvalo více než dvacet let, než si za cenu zásadně poničeného průmyslu a energetiky připustila, že její vliv na záchranu planety je marginální a strategie radikální dekarbonizace chybná. Klimatická krize v Evropě pomalu, ale jistě končí. Avšak napravovat dalekosáhlé ekonomické škody způsobené progresivistickou klimatickou ideologií bude bohužel trvat desítky let.

Zdroj: